Článek
V českém překladu vychází Malá lhářka několik let poté, co jste ji napsala. Máte nějaké obavy spojené s tím, že se kniha k českému čtenáři dostává až nyní?
Nemám. Když jsem knihu psala, nabíralo na síle hnutí MeToo, a to je, myslím, stále aktuální. Příběh s tématy tohoto hnutí sice souvisí, ale nemyslím, že by byl svázaný s konkrétní dobou. Mohl se stejně dobře odehrát před deseti nebo dvaceti lety jako teď. Věřím, že kniha je stále aktuální.
Malou lhářku jsem psala na úplném začátku, když se MeToo začalo objevovat. V té době se psalo o vlivných lidech z médií, šoubyznysu či politiky. Já chtěla napsat příběh o sexu, moci a důvěře, ale v prostředí rodiny. Doslova to téma přenést domů.
Hned první stránky knihy mi připomněly severský film Hon s Madsem Mikkelsenem v hlavní roli. I ve vaší knize je téma obvinění, které člověku zničí život bez ohledu na to, zda je pravdivé. Znala jste ten snímek?
Seznámila jsem se s ním, až když jsem měla napsané asi tři čtvrtiny knihy. Teprve tehdy jsem ho objevila a musím říct, že to je brilantní snímek. Je pravda, že druh obvinění, kterým čelí má postava i postava z filmu, je jedna z nejhorších věcí, se kterými se člověk může v životě potýkat. Má sílu vám zničit život, i když nejste formálně obviněn.
V Malé lhářce je zajímavé sledovat, jak si postava Nicka ke konci začne uvědomovat, jak ho některé jeho myšlenky mohou činit vinným, přestože se ničeho nedopustil. Tím se od filmu liší. Před lety jsem napsala knihu Kdo je bez viny, v níž je víc viníků. V knize Malá lhářka je pro změnu víc malých lhářů.
Pracujete v ní s perspektivami různých postav. Seznámíme se díky tomu s různými úhly pohledu. Je to váš oblíbený způsob vyprávění?
Z knih, které vyšly v České republice, je takto pojatá ještě Cesta k vykoupení. V Kdo je bez viny jsem si hrála s dvěma časovými rovinami. Současnost se střídala s dětstvím hlavní postavy. Někdy mi pomáhá věnovat se různým perspektivám. Obzvlášť když jde o kontroverzní téma nebo téma, jež je morálně nejednoznačné, je zajímavé se seznámit s pohledem všech postav.
Jaká témata jsou pro vás jako pro spisovatelku nejobtížněji uchopitelná?
Nyní už jsem napsala dvě, nebo spíš tři knihy, které pojednávají o velmi náročných tématech. Je složité o nich byť jen přemýšlet. Baví mě svítit do temných koutů, odhalovat skryté. Nemyslím ale, že je vždy nutné být explicitní. Nemusím názorně popisovat všechno dění. Někdy je samotná představa dostatečně strašná. I tak bývá občas psaní těžké.
Mým cílem ale je odhalit něco, o čem se sice ví, ale lidé tomu příliš nevěnují pozornost. Jako společnost o těchto tématech nepřemýšlíme dost pečlivě.
Obal knihy
Je pravda, že ještě před svým debutem jste napsala čtyři knihy?
Myslím, že většina spisovatelů musí napsat mnoho slov předtím, než nějaká opravdu vydáte. Já si pro sebe psala už dlouho, stalo se to mým návykem. Každý den jsem si psala krátké povídky i novely. Něco vydat se mi podařilo až po několika letech. Jsem vděčná, že dnes už se mé knihy dostanou i za hranice Velké Británie. To je úžasné.
Přála byste si zpětně vydat některou z těch prvních knih?
Nevím. Spisovatel nikdy nedosáhne pocitu, že je kniha naprosto perfektní. I když mám stále k postavám ze svých prvních pokusů vztah, nechci je jen vytáhnout ze šuplíku a vydat. Musela bych na nich znovu pracovat a pokusila bych se je vylepšit. Mé postavy jsou ostatně důvodem k tomu, proč píšu. To na nich záleží.
Přesto se v každé z dosud vydaných knih vyskytují jiné postavy. Nepřemýšlela jste o tom, že byste na příběhy některých z nich navázala?
To se děje právě teď. V knize, kterou píšu, jsou stejné postavy jako v Kdo je bez viny. Když to dobře dopadne, čtenáři se dočkají pokračování mého debutu.
S psaním jste začala v letech, která jste strávila v Číně. Co vás tam zavedlo?
Pracovala jsem tam na několika různých projektech. Dlouhou dobu jsem trávila v odlehlých venkovských oblastech. Nebyli tam žádní další cizinci. Hodně času jsem trávila sama. Psala jsem dopisy přátelům, hrála na kytaru a psala. Odjela jsem do Číny původně na šest let, ale další asi čtyři roky jsem tam pracovně cestovala. Asi před deseti lety jsem se vrátila domů.
Co vás tam vlastně zavedlo?
Pracovala jsem pro britskou charitativní organizaci Voluntary Service Overseas. Školila jsem učitele. Po několika letech strávených na jihu i severu země jsem pracovala v Pekingu v různých médiích. Ke konci jsem byla zkoušející mezinárodních jazykových zkoušek IELTS. To bylo skvělé, protože jsem cestovala po Číně a hovořila se studenty.
Když jsem se pak vrátila, pracovala jsem pro univerzitu v Glasgow a do Číny jezdila domlouvat studijní partnerské programy. Celou tu dobu jsem ale po nocích psala příběhy. Je to velmi návykové. Báseň můžete napsat třeba jednou za měsíc, ale když začnete psát delší prózu, musíte se k tomu vracet každý den. Stane se podstatnou součástí vašeho života.