Článek
Narodila jste se v době, kdy se ke konci chýlila studená válka a brzy vás začalo fascinovat Rusko. Chtěla jste se o něm dozvědět co nejvíc a naučit se rusky. To mi připadá zajímavé, protože sama jsem měla opačnou zkušenost. Čím vás Rusko přitahovalo?
Naprosto rozumím tomu, že člověk, který vyrůstal v Československu či později v České republice neměl chuť a zájem se učit rusky. Jste v jiné situaci, jste té zemi blíž a napětí stále pokračuje. Nicméně zatímco u mých amerických vrstevníků mám někdy pocit, jako by současné Rusko v podstatě neexistovalo, bylo pro mě zajímavé, jak moc byl Sovětský svaz všudypřítomný ve světě a imaginaci mých rodičů. Ve vzduchu visela neustále sovětská hrozba, přitom jsem nikdy kolem sebe moc neslyšela, že by se lidé přímo bavili o tom, co konkrétně se děje.
Jak jste tedy pociťovala onu zmíněnou všudypřítomnost?
Narodila jsem se v roce 1988 a každý americký film nebo kniha měly svého sovětského padoucha. Kultura byla tématem studené války prostoupena. Zajímalo mě, jak je možné, že cosi, co je v našich životech tak obrovské, není otevřeně diskutováno. Místo abychom o Rusku hovořili a snažili se s ním vyrovnat, bylo někde na dně v šuplíku. To na mě působilo jako tajemství, o němž jsem chtěla vědět víc.
A prozradím vám ještě jednu věc. Když mi bylo dvanáct let, zakoukala jsem se do ruskoamerického vedoucího na letním táboře. To zcela jistě také přispělo k mému zájmu.
Že se příběh vaší knihy bude odehrávat na Kamčatce, jste se rozhodla ještě předtím, než jste věděla, o čem budete psát. Když jste tam přijela, bylo pro vás to místo tak vzrušující a inspirující, jak jste si představovala?
Ještě víc. Dostala jsem pro svůj pobyt na Kamčatce vládní stipendium, mohla jsem tam jet díky Fulbrightovu programu. Ucházela jsem se o ně dva roky, takže jsem si stihla vybudovat opravdu velká očekávání. Přesto byla Kamčatka ještě úžasnější, než jsem si ji dokázala představit. Je to neuvěřitelně krásné místo.
Nečekala jsem, jak štědří tam ke mně budou lidé. Nedovedla jsem si představit, jak moc jim bude záležet na tom, aby se dobře postarali o mladou naivní cizinku. Ta zkušenost pro mě byla jako zjevení a změnila mi život. Přijela jsem tam s pocitem, že Kamčatku znám.
Studovala jsem ruštinu, strávila jsem v Rusku nějaký čas a hodně jsem o Kamčatce a její historii i kultuře četla. Na místě jsem ale zjistila, že nevím nic. Mé představy vybuchovaly každý den do povětří, pokaždé mě něco překvapilo. A to bylo nesmírně inspirující a výchovné. Pobyt na Kamčatce mi dal mnohem víc než jen knihu.
Knihu jste nazvala Mizející země. Na Kamčatce jste byla poprvé před deseti lety. Myslíte, že kdybyste tam přijela dnes, byl by to zase úplně jiný svět?
V mnoha ohledech ano. Poprvé jsem tam trávila přelom let 2011 a 2012 a pak jsem se vrátila o tři roky později. A i za tu dobu se Kamčatka velmi proměnila. Nyní uběhlo dalších šest let a věřím, že mezi mladými lidmi je vše zase úplně jinak. Nostalgie po Sovětském svazu je jistě zase daleko slabší. Co se ale nezměnilo a čeho si moc cením je, že lidé, které jsem potkala před deseti lety, jsou stále mými přáteli. To je jádro, krásná konstanta, která naštěstí zůstává. Akorát má většina z nich kupu dětí.
Máte v plánu se tam vrátit?
Až to bude možné, velmi ráda bych Kamčatku ukázala svému dítěti. Než jsem Mizející zemi vydala, šíleně jsem tam chtěla jet. Byla jsem tou představou pohlcená, myslela jsem na to každou vteřinou. Byl to až zuřivý pocit, strašně jsem si přála se vrátit. Kniha mi pomohla se přes ten pocit dostat. Jako by pominula horečka.
Nyní už to pnutí není tak ohromující. Cítím vděčnost, že jsem ten kus země poznala, a jednoduše se těším, že tam jednou zase pojedu a ukážu synovi tohle výjimečné místo a přátele, kteří ho milují, i když ho nikdy nepotkali.
Minulý rok vyšla vaše kniha v ruštině. Jaké jsou reakce od čtenářů, kteří Mizející zemi četli v jazyce, jimž se mluví v místech, kde se příběh odehrává?
Dlouho jsem se totiž těšila, až budu moc knihu v ruštině darovat svým tamějším přátelům a lidem, kteří mi s ní pomohli. Byl to můj dlouhodobý sen a jsem ráda, že se mohl splnit. Nicméně já se obecně snažím moc nevnímat, co si kdo o knize myslí. Nezajímá mě to. Pro mě je důležité vědět, že tam ta kniha je.
Cenné pro mě je, když mi někdo napíše, že jsem třeba něco nenapsala přesně. Ale budu radši, když se čtenáři o tom, jestli je kniha dobře napsaná, nebo jestli je nebavila, budou bavit s někým jiným. To není konverzace, kterou bych měla vést já. Takže si nejsem jistá, jaké jsou reakce a vůbec mi to nevadí.
Ve vaší knize se ocitají v ohrožení malé děti. Proč jste chtěla zpracovat tohle téma?
Napadá mě několik různých věcí. Nejen v beletrii, ale především v reálném světě se násilí pojí s hierarchií. S nerovnováhou moci. Většinou lidé neubližují těm, o nichž si myslí, že jsou silnější a mocnější. Ubližováno je těm, o nichž si někdo myslí, že je pod nimi, nebo které chtějí pod svou úroveň dostat. Zranitelní a slabší jsou snadným cílem. Je méně pravděpodobné, že se útočníkovi postaví.
Z toho důvodu jsou často oběťmi děti a ženy, anebo lidé na okraji společnosti. Nebo například sexuální pracovníci ve společnostech, kde je toto odvětví kriminalizováno. Když útočíte na lidi, které společnost už tak postavila do obtížné role a zranitelné pozice, nehrozí vám takové riziko. To je má pracovní teorie násilí, z níž vzešla má kniha. Dětem je v naší společnosti často ubližováno, to je fakt. A literatura to zrcadlí.
Co byste ráda prozkoumala nyní?
Jako turistka bych ráda poznala mnoho míst na světě, ale co se psaní týká, myslím, že zůstanu doma. Cesta na Kamčatku mě naučila hodně o tom, kdo jsem. Viděla jsem svou zemi odjinud, doslova ze druhé strany světa. Byla bych ráda, kdybych dokázala psát o Spojených státech a zdejší společnosti jasnějším pohledem, než bych dokázala dřív.
Žijete v New Yorku, který byl pandemií covidu silně zasažen. Jak prožíváte současné rozvolňování?
Situace se tu oproti prvním měsícům pandemie zlepšila, ale prožili jsme těžkou zimu. Až v posledních týdnech se vrací život, na který jsme zvyklý. Lidé si už na ulicích sundávají roušky, což bylo ještě nedávno něco nevídaného.
Na co se nyní těšíte?
Vlastně už jen na ten pocit, že je opět možné se na něco těšit. Na cestování či setkání s přáteli. Přiznám se, že jsem jeden z lidí, kteří za tu dlouhou dobu vypadli ze zvyku, co se zábavy a zajímavých věcí týká. Zvykla jsem si být doma a trochu se bát chodit ven. To že se všechno znovu otevírá v sobě nese i trochu strachu. A já se moc těším na to, až ten pocit strachu zmizí.
Může se vám hodit na Zboží.cz: