Článek
Za román Herci jste v sedmnáctém ročníku převzal Literární cenu Knižního klubu určenou nejlepšímu nevydanému rukopisu. Jak dlouho jste ho psal?
Knížku jsem psal jeden, a to minulý rok. Frýdlant, Kos, Poděbrady a Kréta. Potřeboval jsem před rodinou zlegalizovat kavárenské povalečství a pobyty ve Středozemí.
Nepociťoval jste autorskou touhu vyprávět příběhy o hercích, když jste připravoval svůj lexikon 99 filmů moderní kinematografie?
Nepociťoval, ale téma divadla si mě zvláštním způsobem přitáhlo samo. Mám vůči literatuře, dobré próze zvlášť, respekt. Žijeme v době, kdy zuří nejen záplavy v okolí řek, ale i na knižním trhu. Když navštívíte knihkupectví a vidíte množství titulů, působí to demotivujícím způsobem. Napsat a vydat knížku dnes není složité, ale napsat dobrou knihu, za kterou by se autor nestyděl, jednoduché není. Příběh jsem měl vymyšlený a v této oblasti si – je to trochu opovážlivé – věřím.
Chtěl jsem, aby výsledek šlo označit za literaturu, ale literární instrumenty jsem držel v ruce poprvé. Navíc jsem vůči látce cítil povinnost, nechtěl jsem jí polámat kosti. Byla to zkrátka výzva, abych se něco nového naučil.
Shodou okolností mi v té době zavolal dávný kamarád Petr Halberstadt z Mahenovy činohry v Brně, abych pro něj, na tělo, napsal hru o Nikolu Teslovi. Vždycky jsem si přál psát přímo pro konkrétní herce. Divadelní svět si mě – poctivého divadelního analfabeta – nadvakrát přitáhl.
Podle scenáristického díla je zřejmé, že máte rád zlomové společenské situace. Televizní hra Stříbrná vůně mrazu pojednávala o roce 1990 na malém městě, film Nepolepšitelný se vrátil do času po srpnu 1968. Proč vás ty situace tak oslovují?
Nevím, ale je to tak. Bytostně, téměř osobně, mě velmi oslovují české dějiny a 20. století. Začal jsem studovat historii a pak jsem přeběhl k filmové vědě. Skrz historii se nejlépe vyjadřuje k současnosti. Navíc mám rád konfrontaci velkých a malých dějin.
Od malička jsem si přehrával události roku 1938, 1948 a 1968. Šlo ty špatně se vyvíjející šachové partie, kde nám chyběly důležité figury, uhrát? K psaní Herců jsem nepotřeboval studovat žádné dějinné reálie. Už jsem měl vše stokrát zažité.
Hrálo nějakou roli, že jste si pro tři různé společenské poměry vybral prostředí divadla, v němž se má inscenovat Goethův Faust?
Určitě, protože tato hra je o moci a úpisu duše. Vždy, když jsem byl svědkem, jak se řešilo, co kdo v Česku podepsal, tak jsem si říkal: O tom přece vypráví Faust! V knize je několik analogií – řekněme faustovská a obecně herecká. I od života dostáváme role a jsme s nimi více či méně spokojeni.
Jaký je to pocit, ocitnout se v roli soudce lidí i historie?
Nepovažuji se za soudce, ale za pozorovatele. Bavilo mě sledovat své hrdiny, protože jsem věděl, co za svou maskou skrývají. Když člověk není připraven, je snadné úpis ďáblovi podepsat. Hodně věcí v každodenním balábile nedomýšlíme. Naše skutky nás vždy dostihnou. Nelze utéci sám před sebou.
Váš vpravdě postmoderní román se odehrává ve třech prostředích. První je v reálné situaci u nás po roce 1956, druhé je ovlivněno představou, že Rudá armáda u Stalingradu prohrála a prezidentem „našeho“ protektorátu byl Emanuel Moravec, a ve třetím jede prezident Jan Masaryk vyjednávat o možné legalizaci komunistické strany, zakázané po neúspěšném puči v roce 1948, za Chruščovem. Co vás na tom tak lákalo?
Dramatický rok 1956 byl jasný. Proběhl 2. sjezd svazu spisovatelů s odvážnými projevy Františka Hrubína a Jaroslava Seiferta. Veřejně zazněly kritické hlasy proti komunistické straně, která na to nebyla zvyklá. Maďarsko, Suez.
Neuplynul v té době takový čas od konce války, a tak nebylo těžké si domyslet, jak by to vypadalo, kdyby fašistická diktatura trvala, i co by se stalo po roce 1948, kdyby komunisté nepřevzali moc. Vše do sebe zapadalo.
Jistě je rozdíl, když herec Mildner v první části odchází do exilu, nebo je ve třetí kapitole členem poroty karlovarského festivalu a natáčí v USA…
V jedné části Mildner říká: Cikánka mi předpověděla, že umřu v cizině! Vždy ho situace vyžene z Čech. To, co se mění, jsou kulisy a jejich scénografické provedení. Věřím, že se situacemi, s nimiž se máme konfrontovat, se setkáme v jakémkoli politickém prostředí. Často se vymlouváme na politiku. V prvé řadě ale musíme začít u sebe. Věci jsou na svých místech a my je nemůžeme vinit za to, kde stojí, když jsme je tam sami postavili.
