Hlavní obsah
Marek Toman pořádá procházky k Neptunově jeskyni. Foto: David Konečný

Spisovatel Marek Toman: Testovat literaturu skutečností

Prozaik Marek Toman, autor knih Můj Golem (2010), Veliká novina o hrozném mordu Šimona Abelese (2014) či Chvála oportunismu (2016), přichází s dalším netradičně vyprávěným historickým románem Neptunova jeskyně. Jeho hrdinou je oživlá socha z Neptunovy kašny v pražském parku Grébovka, dnes Havlíčkových sadech.

Marek Toman pořádá procházky k Neptunově jeskyni. Foto: David Konečný
Spisovatel Marek Toman: Testovat literaturu skutečností

Proč právě vinohradský Neptun?

Je to kvůli tomu jeho výrazu. Když se na něj podíváte, možná vás napadne: Na co myslí? Co asi zažil? Mně se to právě takhle stalo. Zarazil jsem se před ním, šla mi z té sochy hlava kolem. Neptun v Grébovce má zkrátka tvář člověka zkoušeného životem a zároveň plného temné energie.

A proč Vinohrady? Narodil jsem se tam a po letech života jinde jsem se tam zcela záměrně vrátil. Fascinuje mě tamní ovzduší i promyšlený urbanistický plán celé čtvrti. Také fasády, které spolu soutěží v tom, která přinese víc odkazů na různé stavební styly a mytologické postavy, štukové hlavičky na fasádách, jež jsou prostě líbezné. Když jsem je ale pro potřeby knihy nafotil, zjistil jsem, že zblízka vypadají dost hrůzně. Možná něco tají, jako ten Neptun.

Taky se mi líbí tamní kultivované prostředí. Jako by ta čtvrť naznačovala, že lidé by se k sobě mohli přece jen chovat slušně. No a pak, bác – mezi činžáky je najednou ztělesněný sen, vila Grébovka s parkem a Neptunovou jeskyní. V dětství pro mě znamenala nejbližší vstup do snu. Neptunova jeskyně, tehdy zcela zpustošená, na mě působila jako brána do pekel a zároveň jako vchod do dobrodružství. Navíc se tam bezvadně jezdilo na bobech. Vždycky si na to vzpomenu, když tam jsem, a připadá mi, jako bych zase frčel větru vstříc.

Románový Neptun sleduje dějiny pražských Čechů, Němců a Židů od konce 19. století do současnosti. Kamení často létá do oken a sklenáři mají vždycky dost práce, a to ještě mluvíme o těch lepších časech...

Pražské Vinohrady znamenaly do druhé světové války splnění snu, že spolu lidé můžou vyjít. Tak četné židovské osídlení měly proto, že se tam dalo volně dýchat. Něco z toho zůstalo. Dodnes spousta obyvatel Vinohrad přichází odjinud, v devatenáctém a dvacátém století také přicházeli z venkova. Proto také vinohradští židé neprožívali jazykový problém, česky uměli.

Na Vinohradech dnes žije pětina cizinců, a nic se neděje. Z venkova ostatně přišli i mí prarodiče. To kamení létalo do oken na konci devatenáctého století, vyhlášení Československa už tady proběhlo hladce. Na rozdíl od jiných míst, kde válka, zoufalá hospodářská situace a problémy z minulosti přinesly česko-židovské či česko-německé výtržnosti. Myslím tím třeba pogrom v Holešově.

Spisovatel Marek Toman

Foto: David Konečný

Utkvěla mi scéna, kdy za první světové války mají v Grébovce najít azyl děti haličských židů. Předpokládám, že jste ji psal ještě před vypuknutím současné kauzy s (ne)přijetím padesáti syrských sirotků...

Ano, předtím. Jsou to věci, na které se zapomíná, jako by neexistovaly. Za první světové války skončily v českých zemích desetitisíce uprchlíků. Třeba ti z území kolem italské fronty. Úřady je odsunuly například na Příbramsko, kde se zprvu potýkali s nedůvěrou a s neporozuměním. Pomohlo ovšem to, že byli zbožní, stejně jako tehdejší příbramští havíři. Nakonec navázali četná přátelství.

Složitější to měli paradoxně haličští Židé, kteří přišli z území docela zdevastovaných tamní frontou. Byli totiž ortodoxní, na rozdíl od asimilovaných pražských Židů, kteří do značné míry splývali se svým českým prostředím. Přesto se pražští Židé těch východních ujali. Určitě se skřípěním zubů, ale také s pocitem, že to nemůžou neudělat.

A ještě jeden příběh. Jistá mladá výtvarnice pochází z Troubek dramaticky postižených povodněmi. Obyvatelé se tehdy museli na čas uchýlit do okolních vesnic. Slyšel jsem ji vyprávět, jak se tam na ně dívali s podezřením a vůbec to nebylo jednoduché. V té situaci uprchlíka se můžeme ocitnout docela snadno. A pak bude příjemné, když na druhé straně bude nějaký idealistický moralista, který sice zaskřípe zuby, ale postará se.

Takoví lidé tady samozřejmě jsou. Jenže víc jsou dnes slyšet ti, kteří říkají: To, co vám říkali ve školce, není pravda. Nemusíte se dělit. Nemusíte myslet na druhé. Můžete do nich strkat loktem.

A jsou lidé, kteří úlevně vydechnou: Tak už nemusíme být hodní! Budu mít větší porci. To ano, dokud nepřijde větší grázl.

Slavíme sto let od založení Československé republiky, v níž se kus vašeho románu odehrává. Občas se dnes mluví o tom, že vytvoření československého národa bylo umělé a nespravedlivé vůči německé menšině. Co myslíte, mělo se tehdy něco udělat jinak?

Každý stát má svůj stín, který nedokáže překročit. V případě Československa to bylo postavení Němců. Na začátku se uvažovalo o federaci, bohužel se to nenaplnilo. Neřekl bych, že ze zlé vůle. Peroutkovo Budování státu zachycuje, jak klopotné bylo sestrojování demokratického Československa. Naši předci se opravdu snažili.

Jenže Němci vypadli z priorit, a stálo nás to hodně. Pak už se projevily všechny nevýhody boje s agresivní propagandou přicházející z Německa. To je stejné i dnes: lživý kec má daleko snazší cestu do ucha než objektivní informace. Německý rozhlas referoval o vraždění Němců v pohraničí, které se ve skutečnosti neodehrávalo, a podobně.  Znovu: je úlevné přestat se obtěžovat s myšlením. A zvláštní figura je vydávat nemyšlení za zdravý rozum. Klasický obrat je, že všichni jsou stejní. Politici, uprchlíci, kdokoli. Nejsou. Nejsme.

Své literární příběhy rád přenášíte do živých forem, k Neptunově jeskyni pořádáte komentované procházky. Proč, literatura sama o sobě nestačí?

Literatura samozřejmě nabízí komplexní prožitek – dobrá kniha může být zároveň literární procházkou, a přitom se nemusíte zvednout z křesla. Jenže vydat se do ulic, to je ještě něco navíc. Baví mě to a baví to i účastníky, jak jsem si ověřil. Vlastně se jedná o testování literatury skutečností a naopak. Úryvky z Neptunovy jeskyně budou součástí programu.

A můžu také využít všechny ty vzrušující vinohradské příběhy a informace, které jsem posbíral a které se do knihy nevešly.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků