Hlavní obsah
Zleva Ondřej Brejška, Eduard Rovenský, Mirai Navrátil a Michal Stulík. Foto: Jaroslav Špulák, Právo

Skupiny Mirai a Poetika: Soška anděla se zatím vrací

Skupiny Mirai a Poetika měly vyrazit na společné turné už loni na podzim. Tehdy ale došlo k tragickému úmrtí manželky bubeníka Šimona Bílého z Mirai, a tak se kapely rozhodly odehrát jen koncert v pražském Lucerna Music Baru a další odložit na letošní jaro. Momentálně už turné probíhá a ony za sebou mají čtyři vystoupení.

Zleva Ondřej Brejška, Eduard Rovenský, Mirai Navrátil a Michal Stulík. Foto: Jaroslav Špulák, Právo
Skupiny Mirai a Poetika: Soška anděla se zatím vrací

Před koncertem v ostravském klubu BrickHouse minulý pátek odpověděli na otázky Práva zpěvák a kytarista Mirai Navrátil a baskytarista Michal Stulík z Mirai a zpěvák Ondřej Brejška a raper Eduard Rovenský z Poetiky.

Přineslo přeložení turné na jaro něco pozitivního?

Navrátil: Na podzim to s předprodejem vstupenek nevypadalo moc slavně. Bylo by to určitě fajn, ale v listopadu jsme dostali tři Slavíky a zájem o turné, které už bylo přeložené, extrémně stoupl. V důsledku to tedy přivedlo na koncerty více lidí.

Brejška: My zase dostali více času na přípravu. Jako Poetika hrajeme zhruba rok, což je docela krátká doba. Na jediném společném koncertě v pražském Lucerna Music Baru loni 31. října se navíc ukázalo, že pokud jde o pódiovou prezentaci, tak za Mirai hodně zaostáváme. Rozhodli jsme se to změnit a připravili jsme si na turné lepší a vyzrálejší show.

Skupina Mirai.

Foto: Benedikt Renč

Jinak byste nic takového nenachystali?

Brejška: Věděli jsme, že se svou pódiovou prezentací musíme udělat mnohem víc, že musíme pozvednout její úroveň. Mirai nám to tím, jak výborní na pódiu jsou, urychlili, protože jsme pochopili, že chceme-li na turné vedle nich uspět, není na co čekat.

Minulé úterý získali Mirai sošku anděla za prvenství v kategorii Objev roku. Den poté jste koncertovali v Brně. Byla oslava?

Navrátil: Já osobně to už náležitě oslavil v pražském Foru Karlín, kde se předávání cen Akademie populární hudby konalo. Bylo to tak důsledné, že mě pak kluci museli pro jistotu odvézt domů, abych zvládl koncert druhý den. Oslava v brněnském klubu Metro už byla na můj vkus dost decentní.

Kdy jste si v Mirai začali uvědomovat, že o vás stoupá zájem?

Navrátil: Myslím si, že se to začalo měnit na jaře loňského roku. Vzpomínám si, že jsme vystupovali v Třebíči a klub byl plný. Na to jsme do té doby nebyli zvyklí. Potom se objevily písnička a klip Když nemůžeš, tak přidej a s rostoucím počtem jejich zhlédnutí na YouTubu na nás chodilo čím dál víc lidí. Vrcholilo to na konci listopadu na předávání cen Český slavík, kdy už bylo patrné, že u nás lidi zajímáme.

Ta euforie byla tak silná, že jsem dokonce u některých fanoušků zaregistroval zklamání z toho, že jsme při předávání Cen Anděl neproměnili v prvenství všechny čtyři nominace, které jsme měli. Pro nás je ale i ten jeden Anděl skvělý. Bereme ho jako vzkaz ze strany odborné veřejnosti, která nám tím říká, že to, co děláme, má smysl.

Jak si vzestup skupiny Mirai vysvětlují členové Poetiky?

Rovenský: Podle mě to byla otázka času. V Mirai je skvělá chemie, v kapele jsou výrazné osobnosti a navíc mají výborné písničky.

Brejška: Poprvé jsem je viděl naživo až loni na Sázavafestu, kde jsme také hráli. Musím říct, že ze všech českých kapel a interpretů, které jsem kdy na koncertech viděl, měli nejzajímavější show.

Uvědomil jsem si, že v popové oblasti se u nás na show nikdy moc nehledělo. Zohledňovaly ji jen velké kapely typu Kryštof. Mirai se na ni soustředí i z pozice ne úplně známé skupiny, což je velmi dobré. Navíc nahráli skvělou písničku Když nemůžeš, tak přidej, která jim pomohla ke všem těm cenám. I když pokud si poslechnete celé jejich album Konnichiwa, musíte uznat, že je to jedna z nejlepších českých popových desek loňského roku.

Navrátil:
Přitom zrovna na Sázavafestu jsme písničku Když nemůžeš, tak přidej nezahráli. Měli jsme ji nachystanou na konec vystoupení, ale jakmile se naplnil náš hrací čas, pódiový manažer nám ukázal, že musíme končit. Byl neoblomný, a tak jsme pak na autogramiádu, která byla po vystoupení, vzali kytary a zahráli lidem tu písničku akusticky.

Skupina Poetika.

Foto: archív kapely

Připravili jste pro společné turné něco neopakovatelného?

Stulík: Při koncertu dochází k hostování některých členů jedné kapely u druhé, na pódiu se objeví panda, naše kapela používá při skladbě Divadlo jako textovou nápovědu cedule, dojde na konfetová děla a podobně.

Rovenský: Překvapení se dělí na ta pro lidi, kteří přijdou na koncert, a ta pro nás. Každá z našich společných zastávek byla velice příjemným překvapením například po stránce vztahu obou kapel. Ostatně z každého koncertu zveřejňujeme na našich facebookových stránkách sestřih z dění v zákulisí, takže se lidi mohou přesvědčit, jak to probíhá.

Třeba v klubu Metro v Brně došlo v šatně těsně před naším vystoupením k asi čtyřminutovému jamu, při kterém jsme mlátili do všeho, co nám přišlo pod ruku. Bylo to super.

Navrátil: V Brně jsme s sebou měli sošku anděla, kterou jsme poslali během koncertu mezi lidi. Vrátila se nám nepoškozená, takže to uděláme i v Ostravě. (I tam se jim vrátila nepoškozená – pozn. aut.)

Došlo při společném turné i k něčemu nepříjemnému?

Mirai: Menší nepříjemnosti se dějí neustále, ke koncertům to patří. Eda z Poetiky například přišel hostovat do jedné naší skladby, pustil se do rapování, ale nefungoval mu mikrofon. V tu chvíli jsem měl chuť mu ho vytrhnout a hodit ho přes celý klub na zvukaře, který je jinak výborný. Jenže na podobné reakce je potřeba se vykašlat a hrát dál.

V minulosti jsem měl tendenci naštvat se na věc, která se během koncertu nepovedla, a následně to naštvání táhnout celý čas s sebou. Ve výsledku to ovlivnilo dojem náš i diváků z vystoupení, což je špatně. Snažím se nyní pracovat s tím, abych v okamžiku, kdy je jasné, že s nějakým průšvihem nemohu nic udělat, byl schopen na sto procent fungovat dál a na tu věc zapomněl.

Brejška: Moc jsem se na tomhle turné těšil na zastávku ve Velkém Meziříčí, protože tam pětadvacet let žiju. Možná to byl dokonce den, na který jsem se ve svém životě těšil nejvíc.

Přichystal jsem si pro vystoupení speciální písničku, kterou jsem měl hrát s naším kytaristou Tomášem Kozinou. Záměrem bylo zahrát ji jenom ve Velkém Meziříčí a poděkovat tak tamním divákům za podporu, kterou nám už roky dávají.

Na koncertu jsem skladbu uvedl, a když jsme měli začít, Tomášovi nehrála kytara. Asi minutu jsme čekali, jestli se to spraví, a pak za mnou přišel Eda s tím, že musíme hrát dál, protože vzniká moc velká pauza. Na programu byla písnička Duše v poutech, ve které s námi hostuje Tomáš Javůrek z kapely Mirai. Podíval jsem se na něj a viděl jsem, jak jen bezmocně rozkládá rukama, protože mu kytara také nehrála.

Cítil jsem se jako úplný idiot. Tolik mi na tom záleželo a technika byla proti mně. V důsledku jsem začal zmatkovat, a když Eda na chvíli odešel z pódia, odešel jsem za ním, byť jsem tam měl zůstat.

Byl jsem potom velmi naštvaný a hodně se po koncertě křičelo. Naštěstí jsem ale docela splachovací, takže to netrvalo dlouho. Zjistili jsme, kde byla chyba, a řekli jsme si, že se už nikdy nesmí opakovat.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků