Článek
Čím vás text Ucha nejvíc zaujal?
Strhujícím příběhem, který ukazuje, co udělá s člověkem mezní situace. I když jsme zachovali časovou rovinu padesátých let, není pro mě dobové zasazení podstatné. Nejvíc mě zajímá vyhrocená situace, v níž vnější ohrožení vytáhne na světlo vnitřní animozity manželské dvojice, začne se rozehrávat intenzivní zápas, kdy se obviňují, perou, rozcházejí a zase scházejí, aby nakonec zjistili, že jim stejně nezbývá než zůstat spolu. Je to něco jako Kdo se bojí Virginie Woolfové? po česku. Na tohle pojmenování přišla má kamarádka a myslím, že je velmi trefné.
To, co prožívají Anna a Ludvík, se ale děje i dnes…
Téma je obecně platné a snadno přenosné do současnosti, jen tehdejší estébácké fízlování nahradily moderní odposlechy. V době čtených zkoušek se psalo o kauze odposlechů Andreje Babiše a novináře Marka Přibila, takže jsme si uvědomili, jak je to živé.
Co vás na práci režiséra nejvíc baví?
Vždycky jsem se snažil vycházet z textu a nejvíc mě zajímá jeho herecká interpretace. A to je i případ Ucha, které nabízí přesně napsané situace jak od Jana, tak i Lenky Procházkových. A když máte tři tak dobré herce, jako jsou Daniel Bambas, Antonie Talacková a Jiří Maryško, je to v intimním prostoru vinohradského Studia příjemná a jemná režijně-herecká práce.
Nemáte pocit, že filmové scénáře nabízejí lepší příběhy a situace než současné hry?
Souhlasím. Liberecké divadlo se nedávno podílelo na organizování dramatické soutěže, vypsané norimberským divadlem pro české a slovenské autory, z níž vzešlo asi pětatřicet textů. A ačkoli mnohé nebyly špatné, tak najít v nich dobře napsanou situaci, natož zřetězení dramatických situací, bylo dost obtížné. Filmové scénáře tuhle kvalitu ve velké většině mají.
Do jaké míry jste se při práci dokázali oprostit od filmu Karla Kachyni?
Celkem snadno. Řekli jsme si, že máme k dispozici velmi kvalitní a samostojný text, dobře zadaptovaný pro divadlo, který má své vlastní silné téma, takže není nutné se odvolávat na film, který je samozřejmě v lecčems geniální. Jenže my jsme nedělali film, ale divadelní inscenaci. A po páteční premiéře nám pár diváků řeklo, že na film vůbec nemysleli a sledovali divadlo. Přál bych si, aby tomu bylo tak i nadále.