Článek
Jak jste se vůbec dostal k jazzu a taneční hudbě?
Po válce i v těžkém období 50. let bylo Brno, kde jsem se narodil, centrem tanečních kapel. Všichni znají Gustava Broma, ale podobných kapel tam bylo více. Začínal tam třeba později známý saxofonista Karel Krautgartner, dobrý přítel mého otce.
Otec Zdeněk měl v Králově Poli neboli Krpoli, jak my Brňáci říkáme, hned dvě kapely. Jednu menší pětičlennou, kde jsem ve svých 15 letech začal hrát na klavír, a druhou devítičlennou, kterou při plesech a podobných příležitostech dokonce rozšiřoval na 25 lidí, tedy regulérní big band.
Sám hrál na tenorsaxofon a s menší kapelou jsme zkoušeli u nás doma. Větší band už potřeboval dirigenta a jelikož otec v kapele hrál a necítil se na její vedení, začal jsem jako mladík dělat bandleadera.
To jste chodil ještě do školy?
Ano, ale již na konzervatoř, kde jsem studoval nejdřív klavír, bicí a krátce i klarinet. Samozřejmě jazz, k němuž jsem měl nejblíž, byl zakázaný.
Pamatuji si, jak mne jednou ředitel Zdeněk Blažek zavolal, že prý v Brně visí plakáty kapely s mým jménem. Využil jsem toho, že otec i já máme stejné jméno, a přesvědčil ho, že jde o otce. Kuriózní bylo, že já v té kapele nejen šéfoval, ale i dirigoval vlastního otce.
Jaký jste hráli repertoár?
Kromě českých skladeb té doby jsme přebírali hlavně swingové věci ze zahraničních rozhlasů: Blueberry Hill, Glenna Millera apod. Tehdy se u nás nedalo nic sehnat, a tak to byla jediná cesta.
Otec měl známého jistého pana Sádovského, který každou noc zapisoval z rádia - hlavně Vídně a Mnichova - slyšené skladby a pak je instrumentoval.
Do kdy trvaly vaše bigbandové roky?
Zhruba do začátku studia na JAMU, do roku 1960. Tam jsem začal působit v komorních souborech či spolupracovat s operetními a mládežnickými soubory.
Co vám dala jazzová léta?
Víte, já se hlásím k Werichově myšlence, že existuje pouze hudba dobrá a špatná. Vůbec se za bigbandové začátky nestydím. Ještě teď si rád sednu k pianu a zahraju si něco z tehdejších jazzových standardů.
Práce v kapele mne naučila improvizaci, flexibilitě, řemeslu v nejlepším slova smyslu. Protože u klavíru či před kapelou jsem musel okamžitě reagovat, sledovat spoluhráče, poznat podle jejich očí, v jakém jsou rozpoložení, tedy vše, co jsem mohl uplatnit později jako dirigent velkých orchestrů.
A nebyl to jen jazz, po studiu na JAMU jsem často zaskakoval za Eduarda Fischera v Luhačovicích, kde pravidelně hrála na kolonádě filharmonie z tehdejšího Gottwaldova. Tam jsem se zase naučil hrát operety, různé směsi z Kalmána nebo Lehára. Další velká zkušenost, která se mi později v životě vyplatila.
Když jste v roce 1968 odcházel, byl jste již vítězem dvou prestižních mezinárodních dirigentských soutěží (Besancon, New York) a hostoval jste u České filharmonie. Vzpomněl jste si pak v cizině někdy na své začátky?
Velice často. Například datum mého narození 8. ledna je datem narození Elvise Presleyho. V USA, kde jsem nejvíce působil a dlouho žil, je vždy kolem toho dne velká sláva a já to bral trochu osobně.
V exilu jsem se dokonce sešel - to bylo hned na začátku 70. let, kdy jsem dirigoval v německém Kolíně nad Rýnem - s Karlem Krautgartnerem, bývalým šéfem TOČRu, skvělým saxofonistou a naším brněnským známým z mládí. Neměl příliš štěstí, jezdil jen jako host dirigovat do Vídně a občas vedl v Kolíně tamější rozhlasové big bandy.
Chtěl jsem, aby se stal šéfem toho kolínského, ale bohužel se to nepodařilo. Karel měl vůbec smůlu, nebyl to člověk pro Západ, neuměl se "prodat". Věnoval se pak studiu a zemřel velice brzy, v roce 1982. To už byl šest let byl mrtev i můj otec, se kterým se dobře znal. Nepustili mě ani na otcův pohřeb do Brna.
Setkal jste se v USA s Leonardem Bernsteinem, dalším z velkých dirigentů, kteří se věnovali i jazzu?
Mnohokrát. Bernstein byl pro můj život vůbec osudová postava. Byl v porotě newyorské soutěže, kterou jsem v roce 1966 vyhrál. Potom, když jsem působil dlouho v USA a dirigoval americké orchestry, jsem často hrál jeho skladby. Vždy jsem si ho ale více vážil jako dirigenta než skladatele.
Když jsme se přestěhovali do New Yorku, šéfoval jsem v blízkém New Jersey místní filharmonii. Tam jsem se s Lennym, jak mi dovolil říkat mu, vídal často. Musím říci, že vedle Karajana a mého brněnského učitele Josefa Veselky to byl můj dirigentský vzor.
Mimo Bernsteina jste hrál v USA i Gershwina? A jak se díváte na současné trendy spojování žánrů, na tzv. crossover?
Bez Gershwina to v USA není možné, každý dirigent se často setká s jeho skladbami. Já jsem je měl rád už v Brně, takže to pro mne nebylo nic nového.
Často jsem pořádal v Americe Týdny jeho skladeb, většinou kolem Silvestra či Nového roku. Nehrály se jenom Rhapsody in Blue či Američana v Paříži, ale i Kubánská předehra a dokonce I Got Rhythm s pianistou Geoffreyem Swannem, autorem symfonického aranžmá.
Swann či houslistka Nadja Salermo Sonnenberg jsou v USA známé postavy crossoveru, tedy umělci, kteří jsou vynikající v klasické hudbě a zároveň v jazzu. S oběma jsem často spolupracoval a nemám nic proti tomu, když někdo hraje jazz či jinou muziku. Sám jsem tak začínal. Ale nemyslím, že by to přitáhlo mládež od pop music.
Co vůbec rozhodlo o tom, že jste se věnoval hudbě?
Kromě rodinných kořenů to byl osud. Rodiče ze mě po válce chtěli mít diplomata a dali mě v Brně do francouzského lycea. Jenže přišel rok 1948 a po Únoru komunisté podobné školy uzavřeli. To byl konec mých studií, a oni tak vlastně rozhodli o mém životě. Kdyby nedošlo k únoru 1948, svět mohl mít o jednoho diplomata více, ale česká hudba by ztratila jednoho dirigenta.
Něco mi ale přece z francouzských studií zůstalo: naučil jsem se dobře francouzsky, což jsem pak ve světě mohl použít.
Kdy se přestěhujete natrvalo do Prahy?
Rádi bychom s manželkou co nejdříve. Ale zatím nemůžeme najít byt, který by se nám líbil, takže bydlíme v hotelu. V zahraničí máme dva byty. Jeden je v USA v Miami Beach na Floridě. Je velmi drahý, musíme platit každý rok dost velké daně a jsme tam jen dva měsíce v zimě, kdy je tam teplo.
V Evropě bydlíme ve Švýcarsku v Ženevě, blízko je i naše jediná dcera Monica s rodinou, takže se vídáme s vnoučaty. Máme tři, nejmladšímu jsou čtyři roky. Nikdo z nich se zatím nevěnuje hudbě.
Dcera je s dětmi doma, ovšem ovládá šest jazyků a pracovala v různých firmách. Česky mluví perfektně a snad začne s rodinou co nejdříve jezdit do Prahy. Počítáme s tím, že až si něco najdeme v Praze, ženevského bytu se zbavíme.
Existuje něco, co vás v Čechách po návratu zklamalo?
Nemohu pochopit, že v zemi takových skladatelů a s takovou hudební tradicí není možné sehnat notové materiály často i českých skladatelů. Dříve to vydával Supraphon, později i Panton, nakoupit se daly v kulturních střediscích, existovaly specializované obchody.
Nyní, když něco sháníte, nejen že není kam zajít, ale prodávající ani nevědí, o co jde. A tak obstaráváme materiál pro filharmonii velice těžko. To by se mělo změnit.