Hlavní obsah
Alfons Mucha (vpravo) i Pasta Oner vidí osudovou ženu po svém. Foto: Jan Šída

Secese i pop art si mohou porozumět

Pražské Museum Kampa představilo netradiční výstavní projekt Elusive fusion (trvá do 25. října). Konfrontuje i doplňuje v něm díla secesního malíře Alfonse Muchy (1860–1938) a současného popartového výtvarníka Pasty Onera.

Alfons Mucha (vpravo) i Pasta Oner vidí osudovou ženu po svém. Foto: Jan Šída
Secese i pop art si mohou porozumět

Toto na první pohled kontroverzní spojení však není samoúčelné. Nutí návštěvníka zamyslet se nad výtvarným zpracováním určitých témat v devatenáctém století a v dnešní době. Představuje navíc Muchovy práce i v jiných dimenzích, než jsou politické a národovecké půtky týkající se umístění Slovanské epopeje, ve kterých se estetická rovina bezpochyby výrazné tvorby poněkud upozaďuje.

Proto kurátor Karel Srp rozdělil expozici na několik tematických kapitol, aby mohl každý pohodlně porovnat dva rozdílné umělecké přístupy. Díla vytvářejí jakési skladebné dvojice (nebo i skupiny), které se pojí v pomyslný celek. Kdyby někdo nevěděl, kdo je kdo, mohl by si možná i myslet, že obrazy k sobě patří.

Nejzajímavější je porovnávat některé prvky jednotlivých prací. Například kapitola Femme Fatale, tedy Osudová žena, staví vedle sebe, a vlastně i proti sobě, dva přístupy k ženské kráse. Pasta Oner, odkojený street artem, ji chápe jako komiksovou sexbombu, která flirtuje s kdekým, jen ne s mužem, jenž o ni má zájem. Má skloněnou hlavu s elvisovským účesem a připomíná spráskaného psa, jelikož se dáma jeho srdce směje na celé kolo a dává mu najevo, že na něj kašle.

Podlouhlý plakát zakladatele stylu art nouveau ukazuje naopak osudovou ženu spíše coby chladnou a důstojnou éterickou bohyni. Tváří se trochu výhrůžně, možná i zlověstně.

Kapitola Průniky staví vedle sebe šířkový obraz Pasty Onera, na němž se čtyři dívky oddávají sladkým neřestem, které jsou symbolizovány roztříštěnou lahví alkoholu a flakonem exkluzivního parfému. Autor na plátně ukazuje ženy ze dvou historických etap. První duo představuje svobodomyslné moderní dívky, zatímco druhé je očividně inspirováno figurami barokních či renesančních světic s cudnými výrazy ve tváři.

Konfrontace se vkusem

S tím volně koresponduje Muchův plakát na pašijovou hudbu Johanna Sebastiana Bacha. Stojí na něm Kristus v dlouhém hábitu a trnovou korunou v pravé ruce, a jako kdyby zhmotňoval známé biblické teze o polepšených hříšnicích a možnosti litování lidských poklesků.

Takto pojatá expozice zřejmě pohorší tradicionalisty, kteří budou mluvit o nedůstojné konfrontaci. Modernisté budou zase možná Muchovy secesní dámy vidět jako dávno zapomenuté a odkvetlé krásky. Přesto má smysl, protože nás neustále konfrontuje s vlastním vkusem.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků