Hlavní obsah
Regina Rázlová jako Paní Pražka a Marek Lambora jako Rafael v Topolově Konci masopustu Foto: Viktor Kronbauer

Rozpačitý Konec masopustu v Divadle na Vinohradech

Hra básníka a dramatika Josefa Topola Konec masopustu se v posledních letech objevila na řadě domácích scén včetně pražského Národního divadla. V pátek 19. října ji ke stému výročí vzniku Československa uvedlo Divadlo na Vinohradech v režii Martina Františáka.

Regina Rázlová jako Paní Pražka a Marek Lambora jako Rafael v Topolově Konci masopustu Foto: Viktor Kronbauer
Rozpačitý Konec masopustu v Divadle na Vinohradech

Příběh sedláka Krále, tvrdošíjně odolávajícího vstupu do družstva, pojal Topol jako básnické podobenství pohřbívání masopustu tradičním průvodem maškar, násilně ideologizované jako pohřeb „soukromého sektoru“. A do něho vsadil přesně napsané postavy odrážející polarizaci vesnického společenství 50. let.

Ve Františákově inscenaci je ale Topolův obraz vesnice rozmlžený dobově vágně pojatými a matoucími kostýmy počínaje, a afektovaným jednáním postav, jež hru zkresluje do laciné komedie, konče. To je patrné zejména z první části inscenace, kdy premiérové publikum reagovalo na většinu replik pouze pobaveným smíchem.

V druhé části sice inscenace nabere na vážnosti, ale karty jsou už rozdány a jen těžko se kormidlo obrací k tragičtější rovině. Navíc škrty v textu znejasňují motivace postav včetně záměny Husarů v závěru hry. A Topolův básnický jazyk trpí ledabylou artikulací řady herců.

Tomáš Pavelka hraje sedláka Krále odolávajícího kolektivizaci.

Foto: Viktor Kronbauer

Nejlépe vycházejí hudebně-pohybové akce výtvarně výrazně pojednaných masopustních maškar, které publikum dokonce odměnilo potleskem na otevřené scéně.

Nicméně, většina postav působí nepřesvědčivě a zjednodušeně - pouze komický je bodrý Smrťák Petra Rychlého, jen afektovaná Paní Pražka Reginy Rázlové, v níž jen tu a tam problesknou tragikomické trosky její noblesy, spíše rozpačitý než sebevědomý Rafael Marka Lambory, s nímž vážná Marie Markéty Frösslové vůbec neladí, stejně jako mladistvě vyhlížející Věra Zuzany Vejvodové se stejně mladistvým Králem Tomáše Pavelky, který spíše než sedláka připomíná vizionářského intelektuála.

Nejzdařilejší je naivní a opravdový Jindřich Viktora Javoříka, než ho nechá režie prodělávat jakýsi nesmyslný záchvat škubající mu tváří.

Viktor Javořík jako Jindřich ve vinohradském Konci masopustu

Foto: Viktor Kronbauer

Nejproblematičtější je ale závěr, kdy se Král rezignovaným gestem vzdává svých lánů, ilustrativně promítnutých na bílé stěny dosud neutrální scény. Takto ideologicky vyhraněné řešení nemá jednoznačnou oporu v Topolově textu a svědčí o zjednodušeném čtení hry.

Inscenace Konce masopustu působí dojmem, jako by se tvůrci nedokázali rozhodnout, o čem a proč ji vlastně hrají. Při čtení Topolův text mrazí, zde je rozmělněný v rozpačitou komedii.

Celkové hodnocení: 50 %

 

Josef Topol: Konec masopustu

Režie Martin Františák, scéna Marek Cpin, kostýmy a masky Eva Jiřikovská, dramaturgie Jan Vedral, hudba Matěj Kroupa

Premiéra 19. října v Divadle na Vinohradech, Praha

 

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků