Článek
Českou republiku Royal Republic letos navštíví ještě dvakrát. V sobotu 1. června vystoupí na festivalu Rockový Slunovrat v Řevnicích. Třetího prosince je v Praze čeká koncert ve Velkém sále Lucerny. O tom i o novince jsme hovořili s kytaristou Hannesem Irengardem a zpěvákem a kytaristou Adamem Grahnem.
Odhaduji, že většina kapel se od tourbusů mimo turné drží dál. Jak vás napadlo vyrazit na propagační turné k novému albu Club Majesty v evropských městech?
Grahn: Protože náš autobus milujeme! Představuje docela příjemný způsob, jak cestovat. Jsme na noci v něm zvyklí, mám to radši než létání. Chtěli jsme navštívit města blízká našemu srdci a vyslechnout si, co si naši fanoušci myslí o nové desce. Neprojíždíme celou Evropu, jen vybraná města, ke kterým máme vztah.
Před Prahou jste desku představili jen publiku v Berlíně. Jaké byly reakce?
Irengard: Smíšené. Ale uvědomte si, že to je zvláštní situace. Představte si, že jste něčí opravdu oddaný fanoušek a najednou sedíte vedle něj, on vám pouští novou desku a upřeně sleduje vaši reakci. A někdo další vás u toho natáčí.
Je to divné, ale pevně doufám, že až se naši fanoušci ohlédnou, budou na tu chvíli vzpomínat jako na úžasný zážitek. Vlastně si ale myslím, že i když nás názor fanoušků zajímá, nikdy se ho nedozvíme. V takové situaci je málokdo schopný ho dát upřímně dohromady.
Takže všichni řeknou, že je deska skvělá a jsou nadšení?
Grahn: Vůbec ne, všichni nás v Berlíně nepochválili. Je docela těžké ji vstřebat. Sice je poměrně krátká, ale pořád je to nálož jedenácti nových písní a k nim tancujeme v povznesené náladě my, což lidem úplně nedovolí se koncentrovat.
Jak vzpomínáte na nahrávání alba Club Majesty?
Irengard: Začali jsme v prosinci a už začátkem ledna jsme skončili. Bylo to svižné.
Grahn: Ale kvůli postprodukci jsme museli odložit plánované turné, na které jsme už začátkem roku měli vyrazit. Nahrávali jsme s producenty Christianem Neanderem a Michaelem Tibesem ve studiu Fuzzfactory v Berlíně.
Co byl nejhezčí moment celého procesu vzniku?
Grahn: Když jsem slyšel finální mix, věděl jsem, že máme hotovo a zní to skvěle. Do té doby jsem panikařil. Je to totéž, jako když se pustím do nějakého kutilství, což miluji. Rozhodnu se vymalovat studio, spravit dřez, tu a tam něco vylepšit. A pak následuje úzkost a chaos.
Ale když se pak podívám na výsledek, jsem v sedmém nebi.
Co pro vás naopak bývá při nahrávání alba nejtěžší?
Irengard: Rozhodnout se, které písně jsou v tu chvíli pro Royal Republic ty pravé. Nemáme problém napsat dobré skladby. Třeba při práci na desce Weekend Man jsme měli asi sedmdesát demonahrávek. Neříkám, že by všechny bořily hitparády, ale…
Naše alba se od sebe dost liší, a tak asi není divu, že výběr písniček je pro mě poměrně děsivá část procesu. Když se ale ohlédnu, vůbec nic bych neměnil. Pokaždé jsme to nakonec zvládli.
Tato deska zní, jako že jste si zamilovali disko. Změnil se váš přístup ke skládání?
Grahn: Já cítil přelom spíš mezi předchozí deskou Weekend Man a předminulou Royal Republic and the Nosebreakers. Možná i mezi těmi předchozími. Ale už s Weekend Man jsme podle mě definovali naše DNA a náš zvuk. Vyrostli jsme, už nejsme parta zmatených teenagerů. Máme své místo a víme, kde jsme. Díky tomu jsme získali sebedůvěru a víme, že už se nemusíme za nic stydět. Nemusíme skrývat, jaká hudba nás baví a ovlivňuje.
Vždy jsme poslouchali muziku všech žánrů. Nemá pro nás hranice. Chceme dělat dobrou hudbu. Bez omezení. Ve světě rocku jsou často jasně narýsované linie. Když je překročíte, jste trapní, nejste cool. My na tyhle linie kašlem.
Do alba Weekend Man jste se o svou image tak trochu strachovali a tvůrčí svobodu jste nalezli až s ním?
Grahn: Neřekl bych, že jsme se strachovali, ale téma to bylo. Naše vydavatelství se strachovalo. Zdáli jsme se mu moc normální, štvalo ho, že nemáme dost tetování a žádné skandály. To bylo v době, kdy jsme se začínali hledat. Naše první album vyšlo po roce fungování kapely. Je přirozené, že jsme neměli úplně vyřešené, kdo jsme. V té době jsme ještě ani neuvažovali o kariéře. Založili jsme kapelu, protože nás bavilo hrát.
Irengard: Hlavně doufám, že budeme hledat i nadále. Na to, že se pořád vyvíjíme, jsem hrdý.
Dá se tedy vůbec říct, v čem je vaše DNA jedinečná?
Grahn: I když už ji začínáme chápat, je těžké ji formulovat. O tom, která píseň zní dostatečně jako my, jsme schopní se hádat celé hodiny. Občas se ale stane, že zahrajeme písničku a všem je nám hned jasné, že je ta pravá. A nelze říct, jestli je to zvukem kytary, textem nebo rytmem. Zábavné je, že se to mění. Často to může být skladba, která se zbytku světa zdá jako náš velký krok stranou.
Irengard: Ano, management i naše rodiny občas protáčejí panenky a my si říkáme, co jim je. Je přece zřejmé, že jim pouštíme klenot.
Grahn: Naštěstí jsme to my, kdo rozhoduje o tom, co jsme zač.
Může se vám hodit na Zboží.cz: