Hlavní obsah
Robert Nebřenský stojí v čele kapely Vltava a je znám i jako herec. Foto: Lucie Levá

Robert Nebřenský: Skupina Vltava je mise mého života

V pátek 26. dubna vychází box šesti řadových alb pražské skupiny Vltava rozšířený o novinku Diamantové boty ve dvířkách kamen. Celá kolekce se jmenuje Náklad štěstí a pro zpěváka, kytaristu, skladatele a herce Roberta Nebřenského znamená svět, který si skupina vytvořila za třicet tři let existence. Křest proběhne 16. května v pražském Paláci Akropolis.

Robert Nebřenský stojí v čele kapely Vltava a je znám i jako herec. Foto: Lucie Levá
Robert Nebřenský: Skupina Vltava je mise mého života

Kromě Nebřenského dnes v sestavě kapely jsou František Svačina (klávesové nástroje, akordeon), Tomáš Uhlík (basová kytara), Ondřej Klímek (saxofony, flétna) a Ondřej Pomajsl (bicí).

Vltava byla vždy žánrově těžko uchopitelná. Byl a je to její program?

Nikdy jsme neměli plán nebo strategii rozvoje kapely a jejího směřování. Nepochybně jsme ale cítili, že chceme tvořit něco mimořádného, něco, co bude oslovovat lidi novým způsobem a nabídne jim to nový pohled a perspektivy.

Českou hudební scénu ovlivňovala ve druhé polovině osmdesátých let nová vlna. Vltava vznikla v roce 1986. Dotkla se nová vlna i její tvorby?

V té době nebylo možné dělat hudbu a nebýt zasažen novou vlnou. Před vznikem Vltavy jsem byl členem skupiny Krásné nové stroje, a ta jí byla přímo ovlivněna. Vltavy se nová vlna týkala zejména v začátcích.

Naše poetika ale už tehdy byla svébytná. Neodkazovali jsme se na novou vlnu, a pokud ano, pak již zpracovanou zkušeností.

Robert Nebřenský.

Foto: Nikolas Tusl

Co znamená, že vaše poetika byla svébytná?

Byla autentická a těžila z našich skutečných zdrojů. Na začátku jsme se sešli v sestavě, která byla osobnostně velmi pestrá. Každý člen byl výrazný a každý do Vltavy přišel takříkajíc odjinud. Jeden z oblasti vážné hudby, druhý byl progresivní jazzman, jiný písničkářský anglosaský gentleman, barový hráč, vizí obtěžkaný pěvec s jazzovou kytarou…

Pojmenovávat naši poetiku je už z toho důvodu svazující a těžké. Byl za ní úvodní střet osobností, jenž pro kapelu znamenal iniciační energii, se kterou vydržela řadu let. Společně jsme hledali, co vlastně budeme tvořit. Nikdo z nás to předem nevěděl. Rozhodně v tom byl i určitý výsměch době a jejím okolnostem.

Druhá věc je, co člověk chce, a co ve skutečnosti dokáže.

Typické pro Vltavu mi vždy připadly humor a nadhled. Bylo to tak?

Chtěli jsme se bavit, a protože humor patřil k atributům doby, byl nám vlastní. Vkládali jsme ho do své tvorby i proto, aby bylo možné říct vážnější věci. Přesto jsme to brali dost vážně. Zejména v osmdesátých a devadesátých letech jsme pilně zkoušeli, potkávali jsme se několikrát týdně. Nebylo to nic ledabylého.

Co pro Vltavu znamenala sametová revoluce v roce 1989?

* Nebyli jsme režimní kapela, takže jsme před revolucí nemohli vydávat desky. Naše první nahrávky vyšly na ípíčku Rock debut v roce 1990. Natočili jsme si je za vlastní peníze v roce 1987 a tři roky trvalo, než u tehdejší vydavatelské firmy Panton vyšly. Pamatuju si, že to natáčení tehdy stálo pět tisíc korun.

Sametová revoluce přinesla Vltavě to, co všem ostatním. Velkou změnu. Já jsem ji chápal dost pomalu a učili jsme se chybami. Pravda, normálně jsme hráli a žili dál, bylo to ale mnohem euforičtější. Byly to skvělé roky a vypadalo to, že lidé mají zájem o kulturu. Dnes začíná bohužel panovat stav, že kultura je až něco posledního v životě a vlastně není potřeba. Jen nevím, jestli i tohle způsobila revoluce. Spíš odhalila.

Vnímáte, že lidé ztrácejí o kulturu zájem?

Přijde mi to patrné. Za komunismu ji vyhledávali proto, že pro ně byla také útěkem od reality. Nebylo to nic přirozeného, spíš trochu křeč, tolik čtenářů poezie a různých chytrých knih nebylo snad v celém zbylém světě. Ale toto vychýlení pomáhalo v socialismu přežít. V devadesátých letech přišla euforie, lidé hltali všechno, co dostalo náhle prostor, a trochu to splývalo se zjišťováním, co je to svoboda.

Dnes mnohým přijde kultura jako něco daného a možná i zbytečného navíc. Když už, tak by ji nejraději zadarmo. Je to však hluboký omyl, kultura přirozená a samozřejmá není. Je třeba o ni pečovat, pěstovat si s ní vztah a také za ni platit.

Nejslavnější období prožila Vltava v devadesátých letech. Vydala čtyři skvěle přijatá alba, hodně koncertovala, lidé ji měli rádi. Živila vás tehdy muzika?

Možná vás překvapím, ale já se hudbou a herectvím živím po celý život. Je pravda, že jsem v jistých dobách musel pracovat i rukama, po mnoho let jsem byl reklamním textařem, ale základ mých příjmů ležel vždy v tomto.

Pokud jde o celou Vltavu, nemohu říct, že bychom někdy procházeli obdobím, kdy bychom se všichni živili výhradně muzikou. Na to je naše republika příliš malá, vzhledem k tomu, jaký hudební žánr vytváříme a pro jaké je publikum. Málo platné, naše tvorba není ve výsledku pro každého.

Já si sice vždycky přál, aby pro každého byla, chápu ale, že to není možné. To malé procento lidí, kteří jsou schopni vnímat a přijímat hudbu tak, jak ji děláme my, nám na výhradní obživu nestačí.

Polevil jste už v ambici tvořit hudbu pro každého?

Nikdy jsem z ní neustoupil, skládám pořád stejně, jenom jsem se smířil s tím, že všichni mi rozumět nejspíš ani nemohou. Když to mám říct jednoduše, dělám písničky tak, abych byl sám spokojený, a když to takzvaně mám a výsledek mi přijde přesný a vyčištěný, potom je nabídnu všem.

Stávají se něčím jako součástí přírody. Některé kvítky prostě zpozoruje jen užší okruh vnímavějších výletníků.

Robert Nebřenský

Foto: Lucie Levá

V roce 2003 se Vltava na sedm let rozpadla. Proč?

Nazvat rozchod kapely rozpadem je určitá posedlost novinářů jisté generace. Při našich prvních potížích takto informoval nebožtík Vojta Lindaur už v roce 1987. Víte dobře, že jsem v roce 2003 tu situaci formuloval tak, že se jedná o ukončení činnosti. Bylo to tenkrát mé rozhodnutí, které bylo v reálu naplánované, dohodnuté a řízené.

Ukončení činnosti vzniklo z mé iniciativy a z mého pocitu, že sedím v nezastavitelném vlaku, jenž mi nedopřává svobodu, kterou bych potřeboval. Chtěl jsem žít jinak, změnit to. Nevím, jestli jsem pak žil dobře nebo špatně, ale po dobu následujících sedmi let jsem opravdu existoval jinak. Bez hudby. Věnoval jsem se jen herectví a jezdil v jiné dodávce.

V roce 2010 se nicméně Vltava vrátila…

Protože mi hudba začala chybět. Nebyl jsem celý. Ta sedmiletá zkušenost bez ní mě dovedla k tomu, že jsem se v roce 2010 vrátil mnohem pevněji rozhodnutý se kapele dále s láskou věnovat.

Nepomýšlel jste na nějaký jiný hudební projekt či sólovou dráhu?

V roce 2003 ano. Představoval jsem si bláhově, že natočím několik komerčněji laděných nahrávek, vydělám peníze a budu třeba cestovat. Vystřízlivěl jsem z toho rychle. Později, když jsem se potřeboval vrátit, nechtěl jsem se už vltavského piedestalu dotýkat, abych něco nezkazil. Chtěl jsem Vltavu nechat tam, kam dozrála.

Jenomže ta představa se v interakci s budoucími členy kapely a dalšími přáteli vyvíjela. Postupně se ukázalo, že návrat k Vltavě je věcí mé odvahy, a že bych ji měl najít a nevymýšlet něco jiného. Uvádění starších písniček Vltavy bych stejně, alespoň zpočátku, neunikl, dokonce bych se k nim nejspíš hlásil, vždyť jsou mé a nijak se za ně nestydím.

Mohla by existovat bez vás?

Nemohla. Ale v minulosti i dnes v ní byli a jsou úžasní lidé, kteří se mnou ten kapelový příběh vytvářejí a být jeho součástí pro ně hodně znamená.

Součástí boxu Náklad štěstí je kolekce zajímavostí nazvaná Diamantové boty ve dvířkách kamen. Kde jste nahrávky na ni posbírali?

V průběhu let se nanesly do mých zásuvek a skříní různé záznamy z rozhlasových či televizních studií a audiokazety z koncertů. Nechtěl jsem je vyhazovat, a tak jsem je, s nejasným záměrem, schovával. Teď jsme je mohli konečně zúročit.

Diamantové boty ve dvířkách kamen tvoří soubor nahrávek od dob našich začátků až po rok 2016. Jsou to vzácnosti, které buď nikdo nikdy neslyšel, nebo možná neměl slyšet. Jsou mezi nimi skladby, které se nikdy nedostaly na žádnou desku nebo jsem je ze své autorské cudnosti pozdržel. Je mezi nimi dokonce jedna, již bych rád zařadil do stávajícího koncertního programu Vltavy.

Čeho má Vltava nedostatek?

Určitě prostoru v rádiích. I proto říkám, že jsme nikdy nebyli součástí oficiální české scény, a to ani v těch opěvovaných devadesátých letech. Kdykoli jdu propagovat naši novou desku do veřejnoprávního rozhlasu, který má ze zákona povinnost informovat o kulturních novinkách, během hodinového rozhovoru se mnou nikdy nezahrají ani jednu písničku z alba, o kterém je řeč. Nehodí se do formátu vysílání. Sto let hrají stejné písničky. Také proto žijeme v zakrnělém mentálním skanzenu.

Já ale beru Vltavu jako misi svého života. My, co dáváme příklad a zbroj rytířům radosti, musíme mít schopnost ustát chtivě ustrašené myšlení v základní výbavě.

Může se vám hodit na Zboží.cz:
Náklad štěstí - Vltava [7CD]
yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků