Hlavní obsah

Robert Křesťan a Luboš Malina: Byla to tehdy skutečně zlatá éra

Právo, Jaroslav Špulák

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Vyšlo 2CD bluegrassové skupiny Poutníci Zlatá éra: 1983–1991. Řadové desky Poutníci (1987) a Chromí koně (1990) na něm doplňují ukázky z anglicky zpívaných alb, koncertů i na singlech, výběrech a kazetách dosud roztroušené zajímavosti. Na otázky odpověděli zpěvák a banjista Robert Křesťan a banjista a houslista Luboš Malina, tehdy členové kapely.

Foto: Petr Horník, Právo

Luboš Malina (vlevo) a Robert Křesťan byli v takzvané zlaté éře členy Poutníků.

Článek

Kdy jste se vy dva ve skupině sešli?

Křesťan: Do Poutníků jsem přišel na podzim roku 1979 společně se svým kolegou z kapely Trapeři Pavlem Petrželou. Trapeři i Poutníci patřili v té době ke špičce folkovo-countryové scény v Brně. V devětasedmdesátém roce ale obě skupiny procházely personální krizí.

Poutníci byli starší a moudřejší, a tak je napadlo, že bychom mohli obě krize spojit a tím je překonat. S Pavlem jsme k tomu nápadu byli napřed trochu nedůvěřiví, ale nakonec jsme na něj přistoupili. My dva jsme vlastně ještě byli děti, zatímco Poutníci byli zkušení, měli spoustu kontaktů a na pódiu působili suverénně. Luboš přišel do Poutníků později, to už jsem u nich hrál pět roků.

Luboši, v jakém rozpoložení Poutníci byli, když jste se stal členem?

Malina: Přišel jsem v létě roku 1984. V určitých kruzích už to tehdy byla slavná kapela, která za sebou měla úspěchy na festivalu Porta, a fanoušci si už zpívali písničky Panenka nebo Až uslyším hvízdání. Poutníci mě oslovili proto, že jejich tehdejší banjista Václav Vacek odcházel na vojnu. Měl jsem ho nahradit po dobu jeho vojenské služby, jenomže on se pak věnoval své lékařské kariéře, zatímco Poutníci se rozhodli živit se hudbou. Zůstal jsem tedy v kapele až do roku 1991, kdy jsme společně s Robertem odešli.

V době vašeho příchodu už byla skupina relativně slavná, nicméně její první album vyšlo až v roce 1987. Proč to tak dlouho trvalo?

Křesťan: Byla to doba nejtužší normalizace, takže se dlouho nedalo uvažovat o tom, že by nějaká brněnská bluegrassová skupina vydala oficiální desku. Všechno přicházelo postupně a je pravda, že na to měl vliv náš úspěch na Portě, kde jsme dvakrát získali interpretační prvenství a já dvakrát vyhrál autorskou soutěž. První dva singly ale vyšly už v roce 1983, proto se kompilace jmenuje Zlatá éra: 1983–1991.

Dalším důležitým krokem k desce bylo to, že jsme v roce 1985 odjeli na Festival mládeže a studentstva do Moskvy. Myslím si, že ochota nám ji vydat s tím také souvisela.

Foto: Petr Horník, Právo

Luboš Malina a Robert Křesťan při rozhovoru.

Byli Poutníci v nějakém ohledu politická kapela?

Křesťan: Rozhodně ne, Poutníci nikdy neměli s politikou nic společného.

Už jste vzpomenuli slavné písně Panenka a Až uslyším hvízdání. Jak vznikly?

Křesťan: Panenka mě napadla v jedné brněnské tramvaji, s ní i text v refrénu. Když jsem přijel domů, přehrál jsem si ji na piano, a to je všechno, co si o jejím vzniku pamatuju. Až uslyším hvízdání vzniklo, jako několik mých dalších písniček, na banjo. Nejdřív mě napadl úvodní motiv a k němu jsem pak narouboval celou skladbu.

Obecně si u svých písniček pamatuju spíše okolnosti a místo, kde vznikly. Mám nicméně za to, že téměř žádná z nich se neváže k silnému příběhu, respektive natolik silnému, aby stálo za to o něm hovořit.

Na prvním albu je i skladba Telegraph Road, kterou měli v repertoáru britští Dire Straits. Proč jste si ji vybrali?

Křesťan: Protože koresponduje s tehdejší filozofií kapely, a sice aby byly písně co nejsložitější. Je zajímavé, že jsme při jejím poslechu měli pocit, že je to přesně ten případ, ale když jsme ji začali hrát, ukázalo se, že je vlastně jednoduchá. Je to ale krásná skladba, která na všechny z nás působila. Milovali jsme Dire Straits.

Foto: archív Supraphon

Poutníci na dobové fotografii.

Co se stalo v kapele po vydání prvního alba?

Křesťan: Bylo velmi úspěšné a nám to přineslo jistou uměleckou svobodu. Rozhodli jsme se jít na volnou nohu a stali jsme se profesionálními muzikanty.

Malina: Před vydáním alba bylo mým záměrem věnovat se kariéře klarinetisty v oblasti vážné hudby. Bral jsem to velmi odpovědně, chodil jsem na soukromé hodiny k profesoru Doležalovi a myslel si, že budu hrát ve filharmonii, případě jako sólista. S příchodem k Poutníkům, po setkání s Robertem a po vydání první desky se ale mé priority změnily.

Křesťan: Rok po vydání debutu jsme nahráli album v angličtině a v roce 1989 jsme začali pracovat na druhém českém. Na podzim roku 1989 jsme ho dokončili a v den, kdy jsme točili na Kavčích horách pro Československou televizi nějaký hudební pořad s Ladislavem Štaidlem, začala revoluce. Původně jsem chtěl, aby se naše druhá deska jmenovala Žalmy a pochody. Kluci v kapele, kamarádi věřící i lidé ze Supraphonu mě ale přesvědčili, aby byl název jiný. Vybrali jsme tedy titul Chromí koně.

V roce 1991 jste oba z Poutníků odešli. Proč?

Křesťan: Naplnil se rok 1989 a pro mě osobně se naplnila i existence Poutníků. Byli pro mě tak svázáni se starým obdobím, že jsem si další spolupráci s nimi v době, kdy se otevíraly nové obzory, nedovedl představit. Nebyl to plán, jen jsem si uvědomil, že se věci mění. V roce 1990, tedy rok předem, jsme ohlásili odchod.

Malina: Byli jsme oba přesvědčeni, že dál musíme jít už s jiným projektem. Důvody byly ale i hudební. Chtěli jsme se obklopit univerzálnějšími muzikanty a dělat hudbu jinak, než jak jsme ji dělali s Poutníky. A tak vznikla Druhá tráva.

Litovali jste někdy svého odchodu z Poutníků?

Malina: Nelitoval, nikdy.

Křesťan: Já také ne, ale nikdy jsem nelitoval ani toho, že jsem v té kapele byl. Je součástí všeho dobrého, co mě v životě potkalo. Byla to tehdy skutečně zlatá éra.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám