Článek
Je napsán pro sedm zpěváků a čtyři instrumentalisty a zachovává rovnováhu slova, obrazu i hudby. Respektuje příběh židovské malířky Charlotte Salomonové, jež zachytila svůj život na tisíci dvě stě obrazech doplněných texty a odkazy na hudbu. Byla zabita ve dvaceti šesti letech v Osvětimi. Nejen o jejím životě jsme hovořili s Pamelou Howardovou.
Kdy jste poprvé slyšela příběh Charlotte Salomon?
V roce 2006 jsem byla v Londýně a šla jsem ulicí Piccadilly. Sídlí tam Královská akademie umění. Všimla jsem si plakátu s jejím jménem. Neznala jsem ji, ale protože na výstavy chodím a tahle mě zaujala, vešla jsem dovnitř. Byla to první veřejná výstava jejích kvašů.
V letech 1940 až 1942 se skrývala v exilu na jihu Francie. Namalovala své vzpomínky, tisíc dvě stě obrazů ze svého života. Používala jen tři barvy, červenou, žlutou a modrou. Stejné barvy velmi často používám i já, takže když jsem vešla a viděla její obrazy, měla jsem pocit, že ji dobře znám. Pozdravila jsem ji, jako když potkáte svého známého. Navíc doprovázela své obrazy texty, které jsou často součástí i mých obrazů. Byla jsem ohromená.
Koupila jsem si velkou knihu nazvanou Život, nebo divadlo? Po dokončení tak svou sérii obrazů nazvala. Pracovala velmi rychle, protože cítila, že jí v životě nezbývá mnoho času. Když se podívala na obrazy, které namalovala, vybrala z nich přibližně sedm set padesát a pomyslela si, jestli je to její život, nebo jen nějaká divadelní hra.
Už tehdy vás napadlo její příběh divadelně zpracovat?
Zanedlouho jsem byla v New Yorku v Muzeu moderního umění a byla tam stejná výstava. Tak jsem si ji znovu prohlédla a opět jsem Charlotte pozdravila. Když jsem na ni znovu narazila v Centre Georges Pompidou v Paříži, už jsem si říkala, jestli mě nepronásleduje.
Výstava poté pokračovala do galerie v Torontu, kde se s ní seznámil můj kolega, herec a libretista Alon Nashman. Obrazy ho zaujaly natolik, že věděl, že s nimi musí dál pracovat. Jen zpočátku nevěděl jak.
Společná známá nás oba slyšela o výstavě Charlotte Salomonové vyprávět a propojila nás. Setkali jsme se v Edinburghu, kde Nashman uváděl svou hru o Kafkovi, a řekli jsme si, že spolu zkusíme něco vytvořit.
Jak se k vám připojil český skladatel Aleš Březina?
Česká hudba vždy velmi obohacovala můj život. Do Prahy jezdím mnoho let, občas učím studenty scénografie na DAMU a od poloviny osmdesátých let se podílím na organizaci Pražského Quadriennale. Česká republika je mým druhým domovem.
Aleše Březinu jsem potkala díky hudbě Bohuslava Martinů. Byla jsem oslovena, abych režírovala Řecké pašije v Thessaloniki Opera a Aleš tam tehdy přijel pracovat s řeckým orchestrem. Od té doby vím, že mluvíme podobným jazykem. Možná i díky tomu, že jsem studovala hru na klavír.
Navíc tvrdí, že zvuk je barva, a naopak. Občas mu pošlu obraz a on na základě pocitu z něho složí úryvek skladby, jindy zase maluji inspirována jeho hudbou. Spolupracujeme úzce a bylo jasné, že je pro tuto spolupráci ten pravý. Vytvořili jsme tvůrčí trojúhelník, který se vzájemně doplňuje.
Jak dlouho jste na této produkci pracovali?
Déle, než jsem na něčem v divadle pracovala kdykoliv předtím. První workshop v Torontu proběhl v roce 2014, od té doby se hra vyvíjí. Nynější podoba má již čtvrté pěvecké obsazení a rozhodně je nejlepší.
Víte, pracuji v operních domech dlouho, ale tohle je něco výjimečného. Když jsme nyní na premiéře v Tel Avivu viděli, co se nám podařilo, byli jsme dojati. Kdybych věřila v boha, jakože nevěřím, poděkovala bych mu.
Poděkování si zaslouží asi především Charlotte Salomonová. Čím je vaše pojetí jejího příběhu výjimečné?
Ano, její duch nás svedl dohromady. Duch dívky, která žila krátce. Její život už byl několikrát umělecky zpracován, ale já si od začátku přála dvě věci. Zaprvé, že to musí být hra s hudbou, protože v jejím díle jsou na hudbu odkazy. Je to Tříbarevná hra se zpěvy, takzvaný singspiel. Zadruhé jsem nechtěla, abychom na jevišti pouze promítali její obrazy na plátno za herce.
Obrazy vlastní Nadace Charlotte Salomonové v Amsterdamu a já rozumím tomu, že její zástupci mají rádi, když lidé obrazy užívají v originální podobě, protože jsou financováni poplatky za autorská práva. Dojednala jsem s nimi, že její obrazy oživím v trojrozměrné kvalitě. To abych mohla diváka pozvat dovnitř, přímo do jejích obrazů.
Slíbila jsem, že zachovám integritu jejího díla, a musím říct, že jsem na to velmi opatrná. Soustředila jsem se na detaily. Vše musí vypadat, jako by to malovala ona.
Čím je pro vás příběh Charlotte Salomonové nejvíc inspirativní?
To je největší otázka. Všichni vědí, že byla velmi mladá zabita v Osvětimi. Její umění ale přežívá. Na jednu stranu je to strašný příběh, na druhou stranu vypráví i o trumfu kreativity.
Je to téma, kterým se zabývám dlouhodobě, například skrz hudbu Pavla Haase. Říkám tomu kreativita navzdory tyranii. Uvědomte si, že knihu Charlotte Salomonové si dnes můžete koupit na internetu. Tomu by nikdy neuvěřila, je to úžasné. Lidé její dílo znají.
Knihy, hudba, ani další formy umění nepotřebují pasy a víza. Cestují v prostoru i čase. Umění je v tomhle směru opakem politiky.
Celý život jste zasvětila scénografii a režii. Jaké je vaše poslání?
Nepoužívám slovo režisér, ale tvůrce. Podle mě je výsadou pracovat s hudbou, zpěvem a s herci. Všechny hry jsou vlastně o jediném, o lásce a smrti. Je ovšem mnoho způsobů, jak o nich vyprávět. Pro divadelní tvůrce je zásadní, aby nalezli způsob, jak příběhy ztvárnit znovu a znovu tak, aby se dotkly publika a nezapomnělo se na ně.
Může se vám hodit na Firmy.cz: