Článek
Sama rodinu nemáte. Co vás k tomuto tématu přivedlo?
Všude se píše, že máme padesátiprocentní rozvodovost, porodnost na hranici přežití, lidé žijí raději single, otěhotnět přirozeně je zázrak a udržet rodinu ještě větší. Jak se člověk v této situaci může definitivně a zodpovědně rozhodnout, zda rodinu založit? A také s kým?
Někdy kolem třicítky jsem si začala uvědomovat, že bych asi měla mít děti, protože ženské tělo je nelítostné a žena nemůže mít děti donekonečna. A protože jsem neměla partnera, se kterým bych si to dokázala představit, začala jsem o tom hlouběji přemýšlet. Tím filmem jsem se strachu, že se nerozhodnu správně, postavila.
Třeba při podobném rozhodování pomůže film i druhým. V čem pomohl vám?
Žádný klíč na rodičovství jsem nenašla a nevím, jestli existuje. Myslím, že je věcí náhody, jestli potkáte pravou lásku svého života a vyjde to, nebo ji potkáte a zrovna to nejde. Ale jak jsem o tom hodně přemýšlela, tak jsem nakonec přemýšlet přestala. Uklidnila jsem se. Jestli to přijde, tak dobře, jestli ne, tak ne. A až se dostanu do věku, kdy budu vědět, že biologické hodiny se blíží zenitu, vystavím se otázce, jestli opravdu ano a jak.
Sledovala jste šest rodin, z nichž v jedné nejsou děti, protože je ti dva nechtějí. Je tu lesbický pár, žena, která sama adoptovala dvojčata, jiná nechtěně otěhotněla a dítě vychovává s matkou, nechybí otec, který se rozhodl pro plnou střídavou péči – bez nové partnerky. Naopak patchworková neboli sešívaná rodina vychovává děti z předchozích vztahů i své vlastní. Vesměs jde o vaše přátele. Bylo obtížné je přemluvit, aby se vydali tak otevřeně všanc publiku?
Známe se dlouho a věřili mi, že jejich příběhy nezneužiji a nebudu s nimi nijak manipulovat.
Neměli obavy ani z toho, že film uvidí právě jejich děti?
Ne, a já sama tak trochu věřím, že na mnohé z nich bude mít pozitivní dopad, když uvidí, jak se jejich rodiče snažili. Ale stalo se mi, že jsem hledala jako postavu ženu, která si sama cíleně pořídila dítě a věděla, že otce k němu nechce. Takových je docela dost, ale právě tam jsem narazila na bariéru. Matky nechtěly, aby to jejich děti viděly.
Proč ve filmu není zastoupena tradiční rodina?
Protože tu by chtěl každý, a já jsem chtěla ukázat, že když se nepodaří ji vytvořit, existují i jiné modely.
Na lesbickém páru mě zaujalo pokrytectví státu, který mu umělé oplodnění ani adopci nepovoluje, a přitom je ve filmu vidět, jak jednoduché je pořídit si dítě tajně. Mění se v tom směru něco?
Teď se projednávalo v parlamentu, jestli může jít žena sama na umělé oplodnění, a většina poslanců ten zákon negovala. To mi připadá ve dvacátém prvním století úplná zhůvěřilost, protože možnost, jak to obejít, tu je. Můžete přijít s kamarádem, tvrdit, že se už několik let snažíte. Lesbičky, pokud jsou registrované, tuhle možnost nemají, ale zase si dokážou pomoci samy. Dnes existují i webové stránky, na kterých se muži k tomuto účelu prodávají. Za pět až šest tisíc korun jdou na genetické testy a pokoušejí se ženu oplodnit tak, jak to vidíme ve filmu – bez pohlavního styku. Stát vlastně nutí lidi lhát, kšeftovat s rodičovstvím, podstupovat i hygienická rizika.
Nemáte obavy z reakcí lidí na váš film?
Už teď se setkávám s komentáři plnými zloby, nenávisti a nemohu říci, že bych je snášela dobře. Nevadí mi, když kritizují mě, ale vadí mi ta zaslepenost a vulgarita vůči třeba mým postavám, které se otevřely a daly svůj život všanc. Zřejmě bude trvat ještě několik generací, než se lidé stanou otevřenější a upřímnější, hlavně sami k sobě.