Hlavní obsah
Jan Antonín Pitínský má rád Shakespeara i Pražský hrad. Foto: Petr Horník, Právo

Režisér Jan Antonín Pitínský: Musíme věřit v dobré konce

U nás málo uváděná Shakespearova hra Dobrý konec všechno spraví, jež měla premiéru loni na Letních shakespearovských slavnostech, se od 10. do 21. srpna vrátí na hlavní scénu v Královské zahradě Pražského hradu. Pro renomovaného režiséra Jana Antonína Pitínského znamenala první spolupráci s tímto festivalem a teprve druhé setkání se Shakespearovým dílem.

Jan Antonín Pitínský má rád Shakespeara i Pražský hrad. Foto: Petr Horník, Právo
Režisér Jan Antonín Pitínský: Musíme věřit v dobré konce

Co vás vedlo k přijetí nabídky od Letních shakespearovských slavností? Máte zkušenost s inscenováním pod širým nebem?

Tu zkušenost nemám. Je hloupé to přiznat, ale lákalo mě to jako malého chlapce. V srdci mám od dětství Pražský hrad a vše s ním spojené s jakousi něhou a zvláštní magií. Nemohl jsem odmítnout.

Přizpůsoboval jste svou koncepci specifickým okolnostem festivalové produkce?

Koncepci jsme nijak nevymýšleli, nevtěsnávali jsme se příliš do tmy a vůní zahrad.

Čím to, že jste se dosud tak málo potkával s Williamem Shakespearem?

Mám ho moc rád. Kdysi se v bratislavské Astorce dlouho hrála inscenace hry Romeo a Julie, můj jediný Shakespeare. Ale proč mě tak míjel, když ho tak miluji? Proč jsem nedělal třeba krále Jana, v němž jsou mé nejmilovanější scény? Prostě nevím.

Byl titul Dobrý konec všechno spraví vaší volbou?

Ano, tu hru zvolil jsem si sám. Je jemná, dokonce víc jemná než křehká, má v sobě zvláštní stesk a velmi zvláštní temperament, jenž je vyvolán střetem bezbožné, ale náboženské, války a silné prosté touhy, jež je hlubokou láskou.

Nejvíc mě zajímá právě ta žena – panna. Je přímo v mém srdci, někde úplně uprostřed, ale ne nalevo. A miluju ji příliš. Příliš říkám proto, že se mi to zdá nesprávné, totiž milovat ji takto bezprostředně.

Myslíte si, že skutečně dobrý konec všechno spraví?

Ano, určitě. Musíme tomu věřit, neboť dítě by tomu věřilo. Určité pohnutky, i když jsou složité a nejednoznačné, a i trochu směšné, jako čiré a božsky úchvatné pohnutky naší Heleny de Narbonne, musejí dozrát k svému cíli. Těšme se tím. Ostatní ať si mluví o rozpačitých, dokonce i zvrácených koncích.

Má Helena právo zvolit si za manžela Bertrama, aniž se zajímá o jeho názor? A má Bertram právo na následný útěk od manželky i krále?

Ale ona se o něj zajímá, jen on řekne své prosté a ubohé ne, čímž se jaksi samozřejmě postaví na samotný práh pekla, neboť neuslyší to hlavní, že jejími ústy promluvilo nebe. Ano, Bertram toto právo jistě má. Ale je to jen zvláštní právo, jako u každého svobodného člověka. Poslušnost ke králi je poslušnost božská.

Tato hra má hned dvě postavy šašků. Jedním z nich je skutečný shakespearovský blázen svou profesí, druhým Parol, jehož výborně hraje Ondřej Pavelka. Je Parol také šašek, nebo typ, který v různých podobách prochází ze století do století?

Je to hrozná postava. Jeho zločiny, jeho zbabělosti a podlosti se nám nicméně nějak líbí, neboť je to zlo, které na konci páchne a nám se zdá, že zcela ztratilo svou sílu a že tedy nikdy tak úplně zlé nebylo, neboť jeho vlastností je slabost a jakási žalostnost.

Pokud jde o šaška, váhám. Dramaturg Petr Osolsobě říká, že je to teolog, či dokonce převlečený kněz, a skutečně jsou místa, která tomu napovídají. Znáte Gidovu úchvatnou Úzkou bránu? Tam někde nacházím odpověď, jež zatím není důsledná. Jen vím, že šašek není banální, oplzlý, hloupý ani přechytralý, a dokonce že ani není zlý.

Podle jakých kritérií jste si vybíral herce?

Byl to především můj určitý obdiv k nim, někdy až bláznivá sympatie. Někteří přišli sami, různými cestami. Zkoušení bylo živé a napínavé. Jsem za to všechno moc šťastný.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků