Článek
Ukrajinský rodák z židovské rodiny, německy píšící Leo Birinski, jehož životní osudy by vydaly na objemnou dobrodružnou knihu, se inspiroval revolučními událostmi roku 1905. Premiéra se konala (také v pražském Národním divadle) v roce 1912 pod titulem Narrentanz (Tanec bláznů).
Už tehdy ale vyvolala u nás odpor svým protislovanským charakterem. O pár desetiletí později se fraška zlehčující revoluci už nesměla hrát vůbec, takže se na české jeviště vrátila až v roce 1991 v Činoherním klubu.
Komedie spřádá milostné pletky i revoluci
Birinského Mumraj je umně napsanou komedií, poučenou z nestroyovské a feaydeauovské frašky, Ostrovského i Gogola. S lehkostí spřádá nitky milostných pletek s revolučním nadšením vyžívajícím se převážně v opojně hrdinském žvanění a gestech.
Je problém, o čem teď a tady Mumraj hrát, aby nevyzníval jen jako výsměch ruské společnosti a revoluci, přestože svými tématy se dotýká jak aktuálních (všeprostupující korupce), tak i všeobecně platných témat.
Vinohradská inscenace hostujícího režiséra Ivana Rajmonta volí nadsazené prostředky počínající scénou se záměrně kýčovitým obrazem obligátních ruských břízek a konče intenzitou hereckých prostředků. Martin Zahálka (Ivan Chabarovič), Zlata Adamovská (Jelizaveta), Pavel Batěk (Kozakov), zvláště pak představitelé revolucionářů Michal Novotný, Jan Šťastný, Svatopluk Skopal, Andrea Elsnerová, všichni hrají jako o život, a přece - či právě proto - to není ono.
Leo Birinski: Mumraj
Režie: Ivan Rajmont
Scéna: Martin Černý
Hudba: Petr Kofroň
Dramaturgie: Martin Velíšek
Premiéra: 3. června Divadlo na Vinohradech
Je tu řada komediálních momentů (stále se navracející Nikita Oldřicha Vlacha), ale celek vyznívá rozpačitě. Parodií zkrátka parodii vylepšit nelze. I tak má ale vinohradské divadlo zaděláno na divácky vděčný titul, i když pravda trochu za lacinou cenu.
