RECENZE: Tom Odell svůj koncert vlastně pořádně nezačal

Má zajímavou barvu hlasu i rozsah, na jeho třech studiových albech, z nichž to aktuální Jubilee Road vyšlo loni v říjnu, je mnoho silných a výsostně melodických skladeb a doprovází ho výborná skupina. V ní jsou navíc velmi dobří vokalisté, takže když se pospolu rozezpívali ve vícehlasech, byla to pastva pro uši. Tyhle trumfy ale v Praze moc nefungovaly, protože od sebe byly odděleny.

Úvodní titulní písničku z nového alba zahájil Odell sám s klavírem, aby se k němu posléze přidali spoluhráči. V následujících okamžicích už se ale pevná konstrukce, kterou měl koncert nabírat, pohříchu drolila.

V některých skladbách se muzikanti pouštěli do jamování, která byla dlouhá a nefunkční. Nebyly v nich předkládány poutavé instrumentální pasáže, nýbrž zdlouhavé plochy, které písně zbytečně protahovaly včetně nenápaditých bubenických sól. To koncertu odpíralo lehkost a spád. Místy to dokonce vypadalo, že si kapela hraje sama pro sebe a radost z instrumentálních pasáží zůstává jen na pódiu.

Mezi některými písněmi také byly poměrně velké prostoje, takže se koncert sunul do svého finále pomalu. Po hodině se ukázalo, že je odehráno jen deset skladeb, což nebylo příliš. A když už to vypadalo, například v Long Way Down, že vystoupení konečně nabere obrátky, následovala další proluka a atmosféra vychladla.

Odell už na začátku večera zmátl tím, že v jednu chvíli mrštil svou stoličkou od piana na zem, což evokovalo moment, kdy nejspíš začne pořádná koncertní smršť. Za chvíli ale byla stolička zase na místě, protože na ní zpěvák prostě potřeboval při hře sedět. To mu nicméně nezabránilo zopakovat silácké, leč prázdné gesto ještě dvakrát. Žádná smršť však nepřišla.

Přídavkovou Imagine, coververzi slavné skladby Johna Lennona, Odell pěvecky odflákl, takže to spíš vypadalo jako parodie. V tu chvíli měl na ramenou českou vlajku, se kterou v závěru písně v podivném afektu upadl na záda.

Jeho koncert vlastně pořádně nezačal. Disponoval sice okamžiky, ve kterých se výše uvedené silné interpretační zbraně spojily v nadějný celek, leč bylo jich méně, než by si divák zasloužil.

Mnohem sympatičtěji a snaživěji působila na pódiu předskakující kanadská čtveřice Jane’s Party. Její skladby měly vnitřní pnutí, na krátkých plochách gradovaly, a nakonec z toho bylo příjemných pětatřicet minut.

Hodnocení: 55 %