Hlavní obsah
Zleva: Vitalij Jefanov jako Boris a Josef Moravec jako Jurodivý v inscenaci Borise Godunova Foto: Hana Smejkalová

RECENZE: Těžkopádný Boris Godunov v Národním budí rozpaky

Musorgského monumentální opera Boris Godunov se vrátila na scénu Národního divadla v hudebním nastudování uměleckého ředitele opery Petra Kofroně a v režii Lindy Keprtové.

Zleva: Vitalij Jefanov jako Boris a Josef Moravec jako Jurodivý v inscenaci Borise Godunova Foto: Hana Smejkalová
RECENZE: Těžkopádný Boris Godunov v Národním budí rozpaky

Inscenace kombinuje obě verze díla, vypouští oba polské obrazy, ale přidává závěrečnou revoluční scénu. Největší devizou nového nastudování Borise Godunova jsou tak sborové scény. Domácí sbor opery ND posílený o Pražský filharmonický sbor (a Kühnův dětský sbor ve scénách s Jurodivým) podává působivě znějící výkon, i když na první premiéře ne vždy zněly sbory úplně jednotně a v dokonalé souhře s orchestrem. Ale po hudební stránce jsou sbory rozhodně nejlepším prvkem této inscenace.

Musorgského hudba se pod Kofroňovou taktovkou valí na diváky bohužel v stereotypně hutné, nezajímavé a těžkopádné mase, bez žádoucích dynamických a výrazových odstínění. Lyrické scény jako by neexistovaly, orchestr, sbory i sólisté se překřikují v stále zbytečně intenzivní a jednotvárné dynamice.

Psychicky vyšinutý Boris Michaila Kazakova

Světlý baryton ruského sólisty Michaila Kazakova je pro roli Borise nevhodný, barevně má blíž k tenoru než basu a hloubky pěvec dohání expresivním parlandem. Kazakov má navíc nepřirozenou manýru při tvoření tónu i nesnesitelně uvolněnou dikci, hereckým přehráváním ulpívá jeho Boris kdesi v čase prvního uvedení opery. Kazakovův Boris působí od počátku jako nemocný, psychicky vyšinutý jedinec a jeho postava nemá prakticky žádný vývoj, lidský rozměr ani uvěřitelnost.

Michail Kazakov jako Boris Godunov v jedné z expresivních scén Musorgského opery.

Foto: Hana Smejkalová

Také ostatní klíčové postavy Musorgského operní fresky zůstaly hodně povšechné. Lžidimitrij Michala Lehotského ožije jen ve scéně v krčmě na litevské hranici, kde mu režie připsala vraždu Strážníka, zatímco v klášteře on i Pimen Olega Korotkova strádají absencí dynamiky a pěveckého i hereckého výrazu, což je ale problém většiny postav.

Herecky i pěvecky tak zaujmou spíše představitelé menších postav – kromě Šujského v pěvecky jistém podání Valentina Prolata je to pěvecky suverénní a herecky autentický Varlam Jevhena Šokala, Jurodivý Josefa Moravce, dobře zazpívaná i zahraná Šenkýřka Elišky Weissové, žánrově rozehraná Chůva Yvony Škvárové a po pěvecké stránce i Šcelkalov Ivana Kusnjera, carevič Fjodor Sylvy Čmugrové, v malé roli Miťuchy na sebe pěkným zvukem svého barytonu upozornil Stanislav Krejčiřík.

Nad hlavami sboru visí naddimenzované nábojnice.

Foto: Hana Smejkalová

Vybarvované kamínky mozaiky postrádají celek

Vyčíst z rozpačité scénické podoby to, o čem se tento Boris Godunov hraje, je téměř nemožné, což není v případě režií Lindy Keprtové obvyklé. Jako by si režisérka nevěděla rady jak s rozhlehlým prostorem jeviště historické budovy, tak i s množstvím postav. Oratorní strnulost sborů se střídá s povšechným hemžením sboru zprava doleva, případným kýváním sboristů do rytmu jako z bavorské hospody a žánrovým vybarvováním jednotlivých výstupů – tu se hraje kulečník s kameny, tu se „odvážně“, a hlavně rušivě souloží na předscéně během Varlamovy Písně o Kazani, Borisův syn Fjodor při otcově smrti tahá po scéně obrovitý sčot a pro cara pokaždé přivezou a odvezou zbytečné křeslo.

Závěr už je téměř přiznaně koncertním provedením a výsledná dvojjedinost Borise a Jurodivého je stejně prvoplánově popisná jako strhávání rudé drapérie v okamžiku připomínky vraždy careviče Dimitrije, vylévání vodky při Jurodivého zpěvu o „hořkých slzách Rusi“ anebo naddimenzované nábojnice nad hlavami aktérů. Inscenace se skládá z jednotlivých a osamocených kamínků mozaiky, navlékaných jako kašírované kameny na tágo ve scéně Borisových dětí, jejich zaklenutí do smysluplného celku ale režie citelně postrádá. Na tomto dojmu se podílí i nicneříkající scéna a kostýmy i fakt, že mužské postavy, jednotně opatřené rozcuchanými šedivými vlasy a vousy, jsou naprosto zaměnitelné, až na Borise a Lžidimitrije s pečlivě naondulovanou nazrzlou vlnou.

První premiéra Borise Godunova přinesla zklamání z možností, které dílo samo i první domácí scéna nabízí, jež ale inscenace nenaplnila jak co do scénické, tak i hudební úrovně. Druhá premiéra se v Národním divadle hraje v neděli 29. března a doufejme, že snad nabídne alespoň zajímavější ztvárnění klíčové titulní postavy, kterou alternuje opět ruský sólista Vitalij Jefanov.

Modest Petrovič Musorgskij: Boris Godunov
Dirigent: Petr Kofroň, režie: Linda Keprtová, scéna a světelný design: Jan Štěpánek, kostýmy: Eva Jiřikovská, sbormistři: Pavel Vaněk, Lukáš Vasilek a Jiří Chvála. Premiéry 26. a 29. března 2015, Národní divadlo Praha.

Celkové hodnocení: 50 %

 

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků