Článek
„Tento projekt byl pro mě po všech stránkách nový. Poprvé jsem mohl cestovat i fotit v exotických zemích a poprvé s digitálním fotoaparátem,“ vysvětloval Sobol na předvernisáži výstavy.
Ačkoli byl v tomto směru novicem, dokázal zúročit své letité vizuální zkušenosti (pracoval například v Grónsku, Guatemale či Bangkoku) a hluboký smysl pro ráz krajiny a duši člověka.
Mrazivě syrové černobílé fotografie, prakticky až na dřeň oholené, mluví k pozorovateli hlasitou řečí. A chápe ji i člověk, který zmíněné země nikdy nenavštívil. Přesto cítí, že se tam žije nelehko a těžko se hledá naděje.
Ti lidé mají tohle všechno napsáno v očích a krajina to má vryto hluboko do sebe. Mongolský chlapec a pes se míjejí v napůl zasněžené krajině, vyzývavá těla a smutné oči moskevských dívek-dvojčat nebo neútulný zašedlý pekingský panelák jsou Sobolovy milníky na jeho pouti duchovní očisty.
Setkávání jako stavební kámen
„O této cestě jsem snil už jako puberťák. Navíc se mi podařilo absolvovat ji vlakem, což byl neopakovatelný zážitek. Potkáváte díky tomu nejen lidi, ale třeba i stromy zasazené do krajiny,“ nezapomněl zmínit.
Setkávání bylo zásadním stavebním kamenem jeho projektu. Možná i kvůli svým internacionálním kořenům se dokázal přiblížit do těsné blízkosti zvířat, lidí a věcí.
„Chodím po ulicích zásadně sám a s lidmi, které chci fotit, pokaždé komunikuji. Nezajímají mě fotografie pořízené z druhé strany ulice bez vědomí toho člověka,“ vysvětloval kouzlo svých snímků dánský umělec.
Celkové hodnocení 80 %
Jacob Aue Sobol: Příjezdy a odjezdy
Leica Gallery, Praha, do 8. září 2013