RECENZE: Smršť jménem System Of A Down

Na patnáct tisíc diváků zažilo koncertní smršť. Pravda, tím, že hned s úvodní písní většina sedících povstala a vytvořila úctyhodný fanouškovský kotel, tomu bylo výrazně pomoženo. Přesto nutno konstatovat, že kalifornská čtveřice vylovila všechny své nejlepší hudební a interpretační ingredience a na jejich základě vytvořila přítomným obrovský koncertní i vzpomínkový zážitek.

System Of A Down lze stylově těžko zařadit. Na přelomu devadesátých a nultých let přišli s výrazem, jenž by bylo možné směle označit jako vlastní hudební styl. Má v sobě metalový základ, v té době ostatně americká scéna vzývala nu-metal, který opracovává zásadním smyslem pro dynamiku i překvapivě silnou melodičností. Tak se představili i v Praze.

Protože své poslední studiové album Hypnotize vydali v roce 2005, nezahráli nic nového. Sahali po kompozicích ze svých pěti alb, servírovali jednu za druhou a nedali nadšeně reagujícímu publiku v hale ani na okamžik vydechnout.

Zpěvák Serj Tankian s diváky dlouho vůbec nekomunikoval. Mlčení přerušil až po písničce Lost In Hollywood, kdy je pozdravil krásným českým „Ahoj“.  Svědčí to o tom, že System Of A Down dovedou mluvit hudbou a nemusí nic vysvětlovat. V jejich textech jsou politika, otázky bezpráví, historie a podobně.

Skladby této kapely chvíli doslova šílí s náporem kytarových stěn i vyhrávek Darona Malakiana, též výtečného vokalisty, a rytmického burácení tandemu Shavo Odadjian (baskytara) – John Dolmayan (bicí). Potom se však skoro až zastaví, vypnou, přikrčí se a čekají na okamžik, kdy zase nervně vystřelí do výšin. To všechno korunují klenuté pěvecké linky, které v některých momentech téměř koketují s popovou líbivostí.

System Of A Down v Praze všechno vyšlo. Že vedle pódia nebyly velké obrazovky se záběry toho, co na scéně právě prožívají, lze prominout. S velkou zadní obrazovou stěnou, dobře vymyšlenými světelnými efekty i kvalitním zvukem to byl koncert, na který se nezapomíná.