RECENZE: Robert Plant přivolal i ticho

Ve všech výše zmíněných případech dorazil se svou současnou skupinou The Sensational Space Shifters. Přede dvěma lety s ní vydal povedené album Lullaby And… The Ceaseless Roar, na kterém demonstrovali lásku k world beatu, tedy spojení rocku s prvky world music. Jestliže ale loni v Brně byla při koncertě patrnější jejich koketérie s folkem, v Plzni se více přimkli k blues.

Během koncertu představili nejenom písničky ze jmenovaného alba, ale také třeba coververzi skladby Babe, I’m Gonna Leave You z repertoáru americké zpěvačky Joan Baezové nebo několik skladeb od Led Zeppelin.

Ty ovšem v úpravě, která byla původním verzím místy poměrně vzdálená. Plantova hudební družina je podřídila svému aktuálnímu pocitu z hudby a oproti koncertům v Ostravě a Brně bylo také znát, že je v tomto ohledu posunuje a mění. Diváci ale všechny ty legendární skladby s přehledem poznali. Mají v sobě totiž těžko pojmenovatelné kouzlo přelomu šedesátých a sedmdesátých let a magii kapely, která v té době hudební scéně kralovala a měnila její tvář.

Robert Plant a The Sensational Space Shifters byli v Plzni profesně zcela dokonalí a neodolatelní. Plant už dávno nezpívá excentrickým a agresivním způsobem jako před mnoha lety v Led Zeppelin. Jeho aktuální výraz je přesto velmi osobitý a nadále příjemně charizmatický.

Pohybuje se často ve středních polohách, odkud kráčí na obě pomyslné strany výrazového spektra. Jeho zpěv nepostrádá dynamiku a v Plzni se několikrát přihodilo, že když zpíval tiše, respektive šeptal, zmlkli i diváci pod pódiem. Chovali se po vzoru svého idolu a na místě koncertu v těch momentech panovalo průzračné ticho. Bylo silnější než déšť, který pokropil areál před začátkem koncertu a jemně i během něho.

Muzikanti z The Sensational Space Shifters jsou mistři svého řemesla. Každý je ve svém oboru dokonalý, přitom moc dobře ví, že spojení s legendárním zpěvákem je týmový projekt a podle toho se na pódiu chová. Přestože by tedy koncert jednotlivců byla jistě lahůdka pro uši i duši, na pódiu fungují jako celek. Každé sólo mělo svůj smysl a přineslo patřičnou náladu, každé ztišení jen podpořilo dávno zřejmou pravdu, že dynamika k dobré hudbě přirozeně patří.

Vlastně to nebyl strhující koncert – tolik agresivity a drajvu zase nepřinesl. Byl nicméně poctivý, opravdový a v mnoha momentech doslova krásný. Jako když dojde k neobyčejnému splynutí hudebních duší v jedno náramné umělecké dílo a jejich fanoušci to chápou a rádi respektují.