Článek
Tvůrce se na pražské vernisáži v galerii, která zatím vystavuje především díla muzikantů-výtvarníků, pasoval do role věčně začínajícího umělce. Mimo jiné též připomněl, že díky svým obrazům v sobě objevil dávno ztracenou volnost dětské tvorby.
Jistě, když si dítě jen tak „kreslí“, může hledat a následně i nalézat nejen tvůrčí svobodu, ale také nevyčerpatelnou studnici nápadů.
Nebřenský jde podobnou cestou. Jako prostředek pro svou uměleckou tvorbu zvolil voskové tužky, které jsou typické pro dětské tvůrce. Díky nim se může rozmáchnout a dát křídla fantazii. A může bez omezení využívat barevnosti, co hrdlo ráčí.
Na jednu stranu popisuje skutečnost dětskýma očima, trochu naivisticky a trochu romanticky, ale ve druhém plánu dlí pod povrchem bezstarostnosti vždy dospělá vážnost.
Obraz nazvaný Osamělý jezdec zobrazuje modrého koníka s červeným panáčkem na hřbetě, nicméně už název díla poukazuje na fakt, že ne vše je na světě skvělé. Osamělost symbolizuje okolní prostor s jemnými červánkovými náznaky na horizontu dění.
Červená kočka má v očích něco démonického, smrt kýve pahýly se třemi vybělenými lebkami na vrbičce a muž s vyraženým srdcem má rudou skvrnu v hrudi. Tyto mírně morbidní figurky evokují spíše pohádky bratří Grimmů než vlídné příběhy na dobrou noc. Ale takový je prostě život, slzy a smích v jednom.
Toho si je Robert Nebřenský velice dobře vědom, a i když některá jeho témata nejsou zcela veselá, dokáže jejich mírnou morbiditu srazit nadsázkou i jemnou ironickou zkratkou. Obrazy vyvolávají spíše mírný úsměv než mrazení v zádech.
Robert Nebřenský zdůraznil, že každý člověk může být umělcem. Má pravdu, ale předpokládá to jistou uměleckou invenci a vnitřní tvůrčí přetlak. Upřímně řečeno, on sám má obojího na rozdávání.
| Robert Nebřenský: Čáry máry Robínek |
|---|
| Galerie Už jsme doma, Praha, do 23. února |