RECENZE: Polednice. Počin, který zůstal v půli cesty

Snímek je prezentovaný jako horor, avšak onu žádoucí děsivou atmosféru buduje vlastně především zvukem a nápovědným hudebním podkresem.

Začátek je přitom velmi slibný. Atmosféra horkého léta na české vesnici. Na místo přijíždí matka s dcerou. Divák je schopen se v prvních minutách, bez jakéhokoli dialogu, napojit na příběh. Je vtažen. Kameraman Alexander Šurkala snímá ves v širokých záběrech jako idylické místo zbarvené do hřejivých tónů, jenže někde v mírně se vlnících polích číhá cosi zlého… Ránu si však film zasazuje hned se zjevením první rázovité figurky. S jistou mírou nadsázky lze říct, že česká vesnice coby sociokulturní prostor je v tuzemské kinematografii posledních let prezentována dvěma extrémy – jako nehezká výspa světa, ve které skončili lidé netalentovaní, nešťastní či ti, kterým chybí energie a ambice, nebo jako zidealizovaný prostor plný svérázných, ale dobrosrdečných postaviček.

Polednice a její vedlejší postavy patří do té druhé kategorie. Divák se seznámí s hodným starostou, bodrým a chlípným sousedem, který po Elišce pokukuje (a své sexuální narážky na ni mnohokrát opakuje, aby byly jeho záměry skutečně zcela jasné), s jeho prostou, leč pečující manželkou nebo místní podivínkou. Všichni jsou dostatečně „lidoví“ a ilustrativní.

Příliš zjednodušené vedlejší postavy však nejsou největším problémem filmu. Tvůrci jako by se nedokázali rozhodnout, jestli bude ona polednice reálným monstrem, které je ve světě nechtěnou anomálií, anebo zhmotněním Eliščiných frustrací a strachů. Snímek ukazuje obě možnosti, což bohužel není přednost. V momentě, kdy si divák není jistý, jestli se dívá na tematizaci českého strašidla, nebo na exkurz do mysli přepracované matky, začíná se jeho pozornost tříštit a dostavuje se frustrace.

V ledasčem se Polednice podobá australskému hororu Babadook z roku 2014. V něm mladá vdova vychovává sama malého syna. Povinností je na ni však příliš a její zmučená mysl si své obavy zhmotní do děsivého strašidla. Polednici však vidí i ostatní postavy. Spatří ji děti v poli a mluví o ní také místní podivínka, která na nadpřirozenou bytost svaluje vinu za smrt svého potomka.

Nejpravděpodobněji se jeví interpretace, v níž je polednice jisté prokletí, jež dokáže posednout zranitelné ženy, které si procházejí hraničním obdobím. V případě Elišky však bohužel není jasné, jaké procesy se v její mysli odehrávají. Bez manžela je již nějakou dobu, ale zdá se, že samota ji začíná tížit teprve nyní. K tomu se přidávají existenční starosti a Eliška se náhle propadá do krátkodobého šílenství, jež však není přesvědčivě psychologicky vybudováno. Spojnice, které se v bodě Eliščina pomatení protínají, jsou příliš nezřetelné.

Nedostatky v dějové struktuře a logice Polednice vynahrazuje zesílením žánrové formální stránky – a to především hlasitými zvuky a hudbou. Na dobrý horor to není dost, přesto je nutné poznamenat, že snímek je krokem správným směrem.

Horor je v Česku poměrně málo využívaný žánr a Polednice ukazuje možnosti, jak s ním lze invenčně nakládat. Jen prostě zůstala v půli cesty.