RECENZE: Michel Gondry, jak ho ještě neznáme

V kategorii celovečerních hraných filmů pak značně komplikovanými příběhy, osobitostí filmařského pohrávání si s realitou a vypravěčským stylem, při němž rozhodně počítá i s fantazií diváků (Věčný svit neposkvrněné mysli, Nauka o snech, Pěna dní). Jeho novinka Mikrob a Gasoil na první pohled jako by s ničím z toho nesouvisela.

Titulními postavami jsou třináctiletý a čtrnáctiletý kluk, z nichž ten s přezdívkou Mikrob je vzrůstem malý introvert s vlasy skoro na ramena a jemnou tváří, pro niž si ho lidé pletou s dívkou, což samozřejmě nenávidí. Chce být za každou cenu svůj a těží přitom z laskavosti a trpělivosti křehké matky, která každou lumpárnu svých dvou pubertálních synů pochopí, omluví.

Ve škole to Mikrob nemá jednoduché, spolužáci mu moc nerozumějí. Když tedy přijde nový žák, suverén s nápady přezdívaný Gasoil (Benzín), zadívá se na něj pozorněji než ostatní, protože neomylně vycítí, že být nový je stejně hrozné jako být jiný.

Začne se rodit kamarádství, jehož momentálním vrcholem mají být prázdniny, které je třeba rozhodně prožít jinak než s rodinou na dovolené. A tak se kluci rozhodnou postavit si vlastní auto: z motorku do sekačky, několika prkýnek a všelijakého haraburdí, které se dá sehnat na dvorech i skládkách.

Jenže vyjet s ním na silnici jim příslušná instituce samozřejmě nepovolí, a tak si z auta postaví důmyslný domeček na kolech a vydají se brázdit Francii a prožít patřičná dobrodružství s tím, že jakmile je někdo zastaví, stačí spustit jednu stěnu a u silnice není dům pojízdný, ale pevně spojený se zemí.

Jednoduchým příběhem snímek připomíná nejlepší tradice českých filmů o dětech na oné citlivé a tenké hranici mezi dětstvím a dospíváním. Vypravěčsky je však Gondry proti nim a také proti vlastním minulým projektům nečekaně trochu neobratný.

Trvá velmi dlouho, než se kluci skamarádí, a především než si svůj svět na kolech postaví. Když konečně vyjedou, dostane film spád, ale chvílemi nepříjemně překvapí zejména dialogy „starých mladých“ a situacemi, kterým občas chybí uvěřitelnost.

Přesto Gondry svůj filmařský um neztrácí. Oba mladí herci zvládají své role velmi dobře, Audrey Tautouová v roli Mikrobovy maminky sice nemá ve filmu mnoho prostoru, ale velmi příjemně ho osvěží. A navzdory tomu, že se člověk chvílemi možná trochu nudí, je tu i řádka situací opravdu zábavných a někdy i velmi vtipných.

Ale co působí především, je ona tolikrát osvědčená Gondryho schopnost předat pocit. Stejně jako po jeho složitějších a obtížně pochopitelných či stravitelných filmech i po tomto člověk odchází z kina s pocitem, že takhle nějak první dospívání probíhá.

A i když konkrétně takový příběh nezažil, možná o něm kdysi snil, a hlavně velmi podobně prožíval stavy své ještě neposkvrněné mysli.