Článek
S největší vášní se věnuje vzdálenějšímu východu (Čína, Indie, Tibet, Indonésie). Laik ani nestačí zírat a čtenář více znalý tématu si zase může srovnávat jeho postřehy s vlastními a nejednou se i zasměje.
Méně humorně ovšem vyzní popis nakládání s přírodou v Asii. Indie mu připomíná „jedno velké smetiště, které je místy, třeba uprostřed kukuřičného pole, řidší“, jinde zase žasne nad lidmi spícími úplně všude (třeba na zemi vedle čtyřproudovky). Pro Indy je typická jakási sladkost, tolerance a nenásilnost, ale na druhé straně do očí bijící lhostejnost. Autor sám používá pojem „vstřícná lhostejnost“. Správně si všímá i neuvěřitelné byrokracie, pomalosti a bizarních postupů.
Také v Indonésii a Malajsii zpracovává problém brutální likvidace pralesa a přesídlování jeho obyvatel „v rámci pokroku“ do táborů prefabrikovaných domků či dokonce odebírání dětí na převýchovu. Co z nich asi tak může vyrůst?
Autor není politicky korektní a nepředstírá, že dohoda se vzdálenými kulturami je vždy možná. ”Čínská tradice nemá ani stopu něčeho, co by vzdáleně připomínalo demokracii,“ píše a přidá bonmot, že by se nedivil, kdyby se české spojení „lidská práva“ v čínském překladu objevilo jako „povinnosti poddaného“. Obdivuje, jak se rychle staví továrny, paneláky a silnice (kdo na tom místě bydlel předtím nikoho nezajímá), a zároveň uvádí, že celá země je protkána fízly.
Mafie v Číně
Místy si trochu protiřečí. V zemi prý není „téměř žádná kriminalita“, ale zároveň připouští, že celá Čína je jedna mafie.
K tématu je docela vhodné přečíst si knihu Než slehne rudý prach, kterou napsal čínský spisovatel Mu-žung Süe-cchun. Hlavní postavou je advokát Wej Ta, produkt cynické společnosti, kde orientace na peníze překročila míru zdravého rozumu. Mu-žung Süe-cchun líčí, jak se kriminalita stala samou podstatou státu - funkcionáři, soudci a policisté jedou v ohromných rozkrádačkách, tunelech a podvodech, korupce dosáhla obludných rozměrů. A občas tam někteří lidé prostě mizí.
Stanislav Komárek si oblíbil hledání historicko-náboženských paralel mezi středoevropskou kulturou a kulturami nesmírně vzdálenými (Čína, Tibet, Indie, Jáva). Nakonec to občas vyznívá dost násilně a někde zase narážíme na samotné hranice možností jazyka - i samotné používání slov „náboženství“, „bůh“ nebo „mnich“ je třeba v buddhistické Asii nesmyslné. Autor si tohoto zmatku je vědom a částečně to přiznává, byť chuť na přirovnání a metaforično to v něm neubíjí.
Stejně zajímavé mohou být nakonec i úvahy nad blízkým německo-českým prostorem. Komárek květnatě popisuje mentalitu severoněmeckou, jihoněmeckou i vídeňskou, přičemž Čechy bere jako součást německého kulturního okruhu. Přesně si všímá, že Češi jsou Němcům velice podobní, ale většinou to nechtějí slyšet.
Češi se liší spíš tím, že od státu vždy čekají to nejhorší, považují ho za nepřítele. Navíc Komárek Němcům dost přesně (a ironicky) připisuje posedlost záchranou světa a radami „zaostalým“ cizincům (což jsou v podstatě všichni), jak co správně dělat.
Pro přesnost dodejme, že to tak funguje spíše u západních Němců, ve „výchoďáku“ se to tolik nenosí.