Hlavní obsah
Působivou formulí patosu jsou válečné obrazy Václava Hejny, charakteristické až syrovou expresivností (výřez). Foto: Peter Kováč, Právo

RECENZE: Formule patosu v moderním umění

Ředitel pařížského Picassova muzea Jean Clair připravil v roce 1995 pro Benátské bienále rozsáhlou výstavu, která se týkala zobrazení figury v evropském výtvarném umění v letech 1895–1995. Expozice ukázala, že motorem vývoje moderního umění nebyla ani tak abstrakce nebo intelektuální koncept, ale téma lidského těla zpracované malíři a sochaři nově.

Působivou formulí patosu jsou válečné obrazy Václava Hejny, charakteristické až syrovou expresivností (výřez). Foto: Peter Kováč, Právo
RECENZE: Formule patosu v moderním umění

K tomuto problému se nyní obrací v rámci středoevropského umění i výstava v Západočeské galerii v Plzni. Připravil ji Ladislav Kesner, který je vzdělaným teoretikem umění a – jak prokazuje touto akcí – má i estetický cit pro objevování obrazů a soch zapomenutých autorů. Některé z nich si vypůjčil až ve vídeňské Albertině.

Téma přehlídky se soustředí na zachycení traumat, tísně, extáze a prázdnoty. Klíčem k pochopení Kesnerovy koncepce je pojem „formule patosu“, který použil na přelomu 19. a 20. století umělecký historik Aby Warburg. Formule patosu představuje opakující se výtvarné formy a kánony, které vyjadřují emoce od hlubokého smutku až po výraz štěstí.

Pieta ve středověkém umění je vždy truchlící žena, která na kolenou drží mrtvého syna. Buddha v asijském sochařství je pokaždé zobrazován ve stavu soustředění, jak medituje se zavřenýma očima. To jsou ony historické formule patosu. A Kesner svým výběrem ukazuje, jak se projevují i v moderním umění.

Výstavu otevírají expresivní obrazy ze začátku 20. století s tématy z řecké mytologie a náboženského umění. Jejich tvůrci jsou širší veřejnosti prakticky neznámí: Maxim Kopf, Erwin Müller nebo Tina Bauer-Pezellenová. Anatomie figur se u nich odchyluje od reality a slouží jim ke stupňování citových prožitků či k psychologickému akcentování děje.

Sochy Františka Bílka a Jaroslava Horejce a obraz Vzkříšení Lazara Bohumila Kubišty jsou zase umístěny do sekce o mystickém a metafyzickém patosu. Pozornost je věnována také různým podobám sociálního umění, jak ho představuje Josef Čapek, a reakci umělců na válku zastoupenou obrazem Tragédie Arnošta Paderlíka. Gesta rukou, pozice těla, výrazy tváří – to vše tvoří moderní slovník formule patosu.

Téma skleslosti, úzkosti, existenciální tíže je na plzeňské výstavě zastoupeno jako „antiformule patosu“. Jako významné osobnosti v zobrazení samoty a smutku jsou představeni malíři Václav Hejna a Josef Liesler. Jejich postavy spolu nijak nekomunikují, jsou pohrouženy jen do vlastní melancholie. Jinou „formuli patosu“ představuje heroismus poválečného umění. Odvrácenou tvář jeho oficiální pompéznosti dokumentují fotografie Dany Kyndrové ze slavností Prvního máje.

Formule patosu jsou si někdy podobné, vytvářejí obměňující se varianty, nicméně vždy se mění originálním stylem každého z malířů, fotografů a sochařů. Někdy jde o téměř stylizované divadelní drama, jindy o procítěnou malířskou baladu. Zajímavé je sledovat dobové proměny. Odlišně působí formule patosu v obrazech malovaných za války, jiná je v náboženském umění doby secese a zcela rozdílná zas v dílech současných fotografů. Možnosti vzájemných srovnání jsou inspirující.

Výstava v Plzni otevírá oči k vnímání podstaty umění. Řada působivých obrazů v Masných krámech pochází přímo z depozitáře Západočeské galerie. A člověk si před nimi znovu uvědomí, že tato instituce dodnes nemá budovu, ve které by trvale představovala své stálé sbírky. Pro Plzeň, nedávné město evropské kultury, je to trvalá kulturní ostuda.

Trauma, tíseň, extáze, prázdnota. Formule patosu 1900–2018
Výstavní síň Masné krámy, Plzeň, do 27. května

 Hodnocení: 85 %

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků