Článek
Figarova svatba je brilantně napsaná komedie. K tomu, aby diváky bavila, stačí zrealizovat dobře napsané situace a nahořklé téma lásky versus nevěry. Režisérka Magdaléna Švecová ale jako by příběhu nevěřila, navěšuje na něj omšelé vtípky (parohy na stěně) a nápady (zdvojení postavy Cherubína), jež situace spíše znejasňují a významově se s nimi nepracuje.
Inscenace se tak sune od fórku k fórku, přičemž komiky se dosahuje ponejvíce mimo hlavní postavy skrze sbor sluhů a služtiček, který opentluje děj neustálým pobíháním, a mezi dějstvími před oponou toporně sehranou pantomimou a pokřikováním „baví“ diváky. Teprve v druhé části se inscenace zklidní, a ke konci sleduje příběh manželských peripetií zamilovaných dvojic ve významově jasnějších konturách.
Jana Sibera (Zuzana) a Miloš Horák (Figaro) v závěrečné scéně Mozartovy opery.
Scéně dominuje obrovský skleník připomínající secesní architekturu pražského hlavního nádraží, kde volně prostupné kulisy podivně kontrastují se situační komikou vyžadující přesné prostorové určení. Inscenační tým sice neusiluje o aktualizaci, způsob svícení odkazuje dokonce k inscenačním praktikám barokní opery, ale postavy obléká do kostýmní všehochuti od zdobných rokokových rób přes kimono až po quasi řecké venkovské kroje. Celé to působí dojmem, jako by se tvůrci nedokázali rozhodnout, o co tedy vlastně usilují.
Ani po hudební stránce nová Figarova svatba nijak zvlášť nenadchne. Enrico Dovico se v Praze etabloval jako zdatný verdiovský dirigent, ale s Mozartem si moc nerozumí, tempově je jeho pojetí Figarovy svatby nevyrovnané a souhru v ansámblech udržuje jen stěží. Hudební nastudování postrádá lehkost, a to jak v orchestru, tak i na scéně.
Pantomima před oponou paroduje děj Figarovy svatby.
Ze sólistů první premiéry splnili nároky na mozartovskou interpretaci především Jiří Hájek jako Hrabě, Jana Sibera jako Zuzana, po nejistém začátku i Miloš Horák jako Figaro.
Nová Figarova svatba budí spíše než nadšení nostalgii po precizní situační komice Chundelovy a Průdkovy režie předchozích inscenací. Jestliže v Billym Buddovi vykročila Opera ND k vyšší evropské operní kvalitě, Figarovou svatbou se vrátila k nevzrušivému průměru.
W. A. Mozart: Figarova svatba
Hudební nastudování a dirigent Enrico Dovico, režie Magdalena Švecová, scéna Andrej Ďurík, kostýmy Kateřina Štefková. Premiéry 1. února ve Stavovském divadle ND, Praha