Článek
Poslední z přidrzlých rafanních nápadů mohl ale skončit naprostým krachem. Loni v únoru totiž vstoupila pětice mladých mužů (Petr Motejzík, Luděk Rathouský, Marek Meduna, Jiří Franta a Radim Kořínek) do jedné z pražských organizací KSČM. Od té doby chodili poctivě na schůze, budovali si důvěru a díky roční trpělivosti se jim přitom podařilo natočit na video zpovědi několika svých soudruhů. Všem položili čtyři otázky: Proč jsem vstoupil do KSČ, Co mi to osobně přineslo, Jakou roli bude strana hrát v budoucnosti a Můj nejlepší zážitek z členství ve straně. Výsledek roční akce do 21. března prezentují v pražském klubu Roxy, v univerzálním prostoru NoD.
Zpověď komunistů jako umění
Jejich videozáznamy běží ve smyčkách na čtyřech monitorech zároveň. Zpovídaní se překvapivě důvěřivě obnažují. Svěřují se. Proud jejich výpovědí se tříštivě proplétá s mimikou a gesty - divák zachytí tu nesmělý pohled mimo objektiv, tu vzdorovitě zdvižené čelo, nervózní polknutí před kamerou, napětí z důležité chvíle, vztyčený ukazováček.
Řeči, protkávané hesly, schématy, předsudky a emocemi, se na diváka valí jako kvartet, který ve svých nepřeberných variacích a nekonečných smyčkách připomíná minimalistickou skladbu. Stává se představením, jehož aktéři sice s vystoupením souhlasili, ale nejspíš pramálo tušili, čeho se v posledku zúčastní. Důvěřivá ochota, s níž se snaží zformulovat svůj nejlepší zážitek z členství ve straně, je svou trapností dojemná.
Víc než recese
Jenže manipulace, které se na nich skupina dopustila, není prvoplánově krutá. Mohla by sice vyznít jen jako recese, ale Rafanům se podařilo ještě něco jiného: oživili myšlenky, přání a představy, která dodnes ovládají život skupiny lidí a zprostředkovaně i bytí všech ostatních. Jako šamani vyvolávají z hloubi duší zpovídaných jakési médium, zhmotňují ho v životadárné fluidum, které se vznáší prostorem galerie, a hesla a symboly, která rozvěsili po stěnách, v něm ožívají. Přestávají být prázdnými formami.
Rafani si předsevzali provozovat politické umění, ale ne vždy se jim dařilo. Donedávna poslední akce, pálení vlajky u Sv. Václava, byla jen formální exhibicionistické gesto. Tentokrát se jim povedlo nesvézt se na povrchu atraktivního tématu. Škoda, že opakováním ztrácí i sebelepší nápad svou sílu. S oholenými hlavami by Rafani mohli splynout se skinheads a rozptýlit kolem sebe pro změnu mlhu fašistickou. Nadýchnout se jí by mohlo být podobně dusivé.