Článek
Záblesky chladné neděle jsou pokusem o žánrový film, konkrétně psychothriller. Osudy hlavních postav, mladé ženy Dory a tří mužů – Adama, Martina a Richarda – se protnou v důsledku akční expozice, v níž Dora po hádce vyskočí z Richardova auta, vzápětí si stopne Adama a vydá se s ním na cestu, která má postupně odhalit, že nikdo a nic není takové, jak se na první pohled zdá.
To vše žánru psychothrilleru odpovídá a režisér Ivan Pokorný dokazuje, že umí spolu s německým kameramanem Arminem Dierolfem vyvolat v krajině i v opuštěném stavení napětí.
Problém je ale v tom, že není jasné, co se tu vlastně má na první pohled zdát. Postavy poté, co v úvodu vpadnou na scénu, prakticky celou dobu pobíhají filmem, aniž bychom se o nich dozvěděli něco, co by jejich chování odůvodnilo, a posléze se ukázalo jiné, než jsme čekali. Nemáme totiž pohříchu co čekat a nemáme ani důvod se o to zajímat. Jako by spadli z nebe, prakticky vůbec – s výjimkou několika nepřesvědčivě vysvětlujících dialogů – netušíme, co jsou ti lidé zač a proč se chovají tak, jak se chovají.
Proč se Dora od začátku Martina a jeho domu hystericky bojí? Proč Martin vyrazí ven s puškou a kam běží? Tušíme, že všichni mají z něčeho strach, ale to je málo. Ten strach se na diváky těžko přenáší, když ani netuší, co a proč by chtěl kdo komu udělat.
Proč se Dora od začátku Martina a jeho domu hystericky bojí? Proč Martin vyrazí ven s puškou a kam běží? Tušíme, že všichni mají z něčeho strach, ale to je málo. Ten strach se na diváky těžko přenáší, když ani netuší, co a proč by chtěl kdo komu udělat. A proč například Dora splétá prostěradla a přelézá balkón zrovna ve chvíli, kdy jí Martin vše vysvětluje, a v domě ji on ani nikdo jiný nedrží, takže by mohla klidně odejít dveřmi?
Všechno, co se tu děje, působí účelově, aby bylo možné natočit jednotlivé napínavé scény. Ty ovšem postrádají to nejdůležitější, totiž vnitřní napětí, protože nemáme dostatečný důvod se s někým nebo o někoho bát.
Tím spíše, že vše, oč tu nakonec jde, se odhalí tím ve filmu nejhorším možným způsobem – v nezáživných dialozích se to vyžvaní. A mezitím jednotlivé postavy křičí, běhají, nadávají si a celkově si počínají jako smyslů zbavené, aniž by se jim ve skutečnosti něco dělo. Závěr pak působí skoro komicky…
Pokorný obsadil docela odvážně neokoukané tváře. Adéla Petřeková v roli Dory před kamerou debutuje, Jan Plouhar (Martin), Kryštof Rímský (Richard) ani Robert Jašków (Adam) rovněž nepatří k nadužívaným filmovým hercům. Své úlohy vesměs zvládli všichni dobře, ale žádný velký objev se nekoná.
Filmařsky je snímek slabý, některé scény nesou pečeť spíše divadelní než televizní režie. Nicméně na obrazovce by Záblesky chladné neděle snad obstály celkem slušně, rozpletení příběhu prostřednictvím dialogů v televizi tolik nevadí. Filmového plátna je pro ně ale škoda a platící divák se může – jako ostatně v poslední době u českých filmů velmi často – právem cítit poněkud podvedený.