Hlavní obsah

Prozaička a překladatelka Monika Zgustová: Nabokov si se čtenářem rád pohrával

Právo, Lucie Zelinková

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Revolver v kabelce s podtitulem Životy Vladimira Nabokova je název nového románu v Barceloně žijící prozaičky a překladatelky Moniky Zgustové. Tématem je osobní i tvůrčí život ruského spisovatele Vladimira Nabokova (1899–1977), který žil od časů Říjnové revoluce v exilu.

Foto: Petr Horník, Právo

Monika Zgustová je prozaička a překladatelka z češtiny do španělštiny a katalánštiny.

Článek

Je vidět, že vás lákají silné osobnosti. Napsala jste o Hrabalovi, nyní o Nabokovovi.

Kniha V rajské zahradě trpkých plodů byl Hrabalův životopis, nyní jde o román, i když jeho děj vychází z ověřených informací. Nedovolila jsem si nic moc vymýšlet, samozřejmě kromě podoby rozhovorů. K Nabokovovi mě přivedlo téma exilu, které mě stále láká. Navíc on prožil podstatnou část dvacátého století jak ruského, amerického, tak evropského.

Odjel ven před ruskou revolucí, pobýval v Berlíně, také v Praze, kde žila hlavně jeho matka, i v Paříži mezi ruskými emigranty. Poznal dobu, kdy se schylovalo k nacismu. A z Francie odjel před nacisty poslední lodí, protože jeho žena byla Židovka a syn podle německých rasistických zákonů poloviční Žid.

Co vás na exilu stále přitahuje?

Je to něco, co jsem sama zažila, a zkušenost má i rodičů ten pohled ovlivňuje. Nakonec jsem to uplatnila v posledním románu Růže od Stalina věnovaném jeho dceři, která utekla do Ameriky. V případě Nabokova mě zajímalo, jak se žije člověku, který je doma všude, ale v podstatě nikde. Chtěla jsem se na něho podívat prizmatem osob vedle něho.

Z hlediska spisovatelského mě zaujalo, jak inspirační zdroje v díle přetvořil. Udělal to naprosto obráceně. Kdo na něho měl pozitivní vliv, toho ukazoval v knihách jako negativní postavu a naopak.

Kdo na něho měl největší vliv?

Manželka Věra. V raném věku zjistila, že sama nemá talent, tak se Nabokovovi zcela oddala. Lákal ji úspěch, přikazovala mu, o čem má psát. Opravdu nosila v kabelce revolver, proto i ten název. Pomáhala mu se vším. Přepisovala texty, redigovala, překládala. On psal jenom rusky, ale kdo má o takového autora v exilu zájem? Párkrát ho přeloží do angličtiny, znají ho univerzitní studenti, to je všechno. Věra ho přiměla k práci na Lolitě. Věděla, že bude mít úspěch, jednala s nakladateli. To vše činila s velkou citlivostí. Přežila ho o čtrnáct let, rozhodovala i o jeho odkazu, o čem mohou biografové psát, co přehlížet. Z úcty k otci v tom pokračoval i syn Dmitrij. Až po jeho smrti se situace změnila. I proto jsem se dala do práce.

Foto: Petr Horník, Právo

Monika Zgustová se svým novým románem.

Co jste zjistila?

Zaujala mě Nabokovova milenka Irina, které životopisci věnovali jen pár řádek. Protože umím rusky, mohla jsem si najít a přečíst jak její básně, tak povídku, kterou věnovala svému vztahu s ním. Přečetla jsem si i jeden životopis Věry, ze kterého jsem pochopila, jak silná to byla osobnost. A rozporuplná. Jako románová postava byla skoro zajímavější než on.

A co jste objevila o Nabokovovi?

Mou nejoblíbenější knihou je Pnin. Proto, jak líčí člověka v exilu, jak se na něho dokáže dívat s ironií. Zjistila jsem, že Pnin je přitom on sám, a Nabokov je i předobrazem profesora, který ho má na univerzitě vystřídat a před nímž Pnin utíká. Dopídila jsem se také, že je vlastně Lolita. Dozvěděla jsem se o strýci, který si s ním v jeho dětství pohrával. A uvědomila jsem si, že v první části Lolity je ona obětí, ve druhé je naopak svůdce. Nabokov si se čtenářem rád hrál.

Žijete a tvoříte v Barceloně. Jak vnímáte současné politické události?

V podstatě nešlo o nezávislost, ale o možnost uspořádat referendum. Po dlouhá léta o to Katalánci žádali Madrid a odpovědí bylo vždycky ne. V situaci, kdy tomu byla společnost více nakloněna, i když nemalá část to odmítala, se politici rozhodli a šli hlavou proti zdi.

Bylo tam několik nešťastných rozhodnutí. U moci je Lidová strana, která vždycky provokovala Katalánce i Basky, to trvá skoro dvacet let. Minulá dekáda byla věnována Baskicku, tato problémům Katalánska. Vládní Lidová strana uměle vyvolává tyto nálady.

A co vlastně Katalánci chtějí?

Touží po uznání, že jsou národ, že mají vlastní kulturu. Před deseti lety probíhaly podpisové akce požadující status národa. Když se ho podařilo prosadit, Nejvyšší soud to zamítl. Znamenalo to veliké zklamání, byla to rána. Katalánci mají dojem, že jsou přehlíženi. U nás se učilo česky i slovensky. Tam se jiné jazyky než španělština ignorují. Lidé mají pocit, že se mluví katalánsky nebo baskicky Španělům natruc. Chtěli prosadit, že jsou národ, což se nepodařilo. Určitá část společnosti si proto řekla, že půjde svou cestou, i když jí opovrhují.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz:

Reklama

Výběr článků

Načítám