Hlavní obsah
Smrt se vznáší nad Hladovým plesem Studia Dům. Na snímku Taťána Janevová Foto: Jiří P. Kříž, Právo

Prokletá slova a obrazy prokletých prokletým

Nikdo důsledněji a soustavněji nevrací českou poezii, od jejích lidových odkazů až po ideologiemi deptané velikány, do povědomí generací, které se od řeči vázané odklánějí, než Eva Tálská v brněnském Centru experimentálního divadla.

Smrt se vznáší nad Hladovým plesem Studia Dům. Na snímku Taťána Janevová Foto: Jiří P. Kříž, Právo
Prokletá slova a obrazy prokletých prokletým

Zkusila to znovu Hladovým plesem (v hudbě Petra Grahama). Její Studio Dům předestřelo autorčinu osobní deziluzi a také její narůstající společenskou beznaděj. Nejenom pociťovanou, nýbrž i bolestně a hořce prožívanou.

Andělé kamsi odlétli

Osobní pocity podepřela dosazenými otřesnými fakty z mediálního světa, který je jako myšlenkový subkontinent  schopný vytvářet vlastní obraz reality konce civilizace. A jako varovné hlasy odkudsi z podsvětí přiváží Charón - výjimečně zpátky ze tmy do světla - verše a metafory Františka Halase, Jana Skácela, ale také Josefa Čapka nebo Charlesa Baudelaira.

Zmar a beznaděj Hladového plesu s Veronikou Troppovou

Foto: Jiří P. Kříž, Právo

Tálská zůstává blížencem prokletých - v onom širším slova smyslu charakterizujících nejenom vztah básníků k realitě, ale také společenství vyvrhující největší básníky, často jen kvůli ideologickým neshodám, do předpeklí plánovaného zatracení.

Mohl bych jmenovat její inscenace Seiferta, Morgensterna, připomenu ale jediný režisérčin balzám - vernisáž v Malé galerii Čs. spisovatele v červenci 1982. Navzdory ostrému nesouhlasu koryfejů spisovatelského svazu vrátila lidem Jana Skácela, tehdy šedesátiletého. Vznikl půdorys její pozdější inscenace Na dávném prosu. A Janovi při tom návratu k živým lidem po tvářích tekly slzy.

Růžena Dvořáková a Viktor Černický na Hladovém plese s drátěnými konstrukcemi suknic

Foto: Jiří P. Kříž, Právo

Se Studiem Dům propadla jedna z nejobraznějších režisérek, jaké české divadlo má, nejprve kouzlu lidových balad, postupně se ale s Potápějícím se domem (Tomáš Janypka) stále víc a hlouběji noří do osobních smutků, ale hlavně do obav z Potopy (Halas) a marnosti Modlitby za vodu a Naděje s bukovými křídly (Skácel).

Tak se hlásí Potopa

Černě oděný sextet aktérů s širokými drátěnými suknicemi jejich dámské části (Monika Matoušková, Taťána Janevová, Veronika Troppová, Růžena Dvořáková, Tomáš Janypka a Viktor Černický) tlumočí chmurně dekadentní obrazy inspirované zprávami o ztracených dětech a odkazující na jejich tragické, často smrtelné osudy.

Tomáš Janypka v zajetí vlastního snu a drátěných konstrukcí suknic.

Foto: Jiří P. Kříž, Právo

Všechno na scéně je obřadné a v sektářském duchu obludných náboženských úchylek s charakterem Grahamovy hudby rituálně korespondující. Kdyby nic, po Potopě Františka Halase s Hladovým plesem Evy Tálské po letech zase sáhnu do knihovny.

Celkové hodnocení: 75 %

 

Studio Dům centra experimentálního divadla Brno - Eva Tálská: Hladový dům (v hudbě Petra Grahama)

Režie a výprava Eva Tálská, hudba skladby Petra Grahama, pohybová příprava a barokní tance Sandra Donáczi, výroba Antonín Maloň

 

Premiéra 24. května, psáno z reprízy 26. května 2013 v Kongresovém sále CED Brno.

 

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků