Článek
Když mu bylo třináct
Úvodní Mně 13, jak názvem této malé prózy Topol naznačuje, vznikla v roce Filipových třináctin (!), na konci 70. let, za normalizačních časů, kdy málokdo na světě mohl poznat tolik odstínů šedi.
Děj bez děje, jeden velký chaotický mejdan se odehrává prakticky jen na pětníku Malé Strany, kde Filipova parta nejen bydlí, ale cirkuluje v bezmála uzavřeném kruhu. Ach ano, i moje generace undergroundových souputníků pár let před tím bloudila tímto kapesním geoprostorem v bermudském trojúhelníku hospod U dvou slunců, U Krále Brabantského, U Glaubiců, v krajině tolik milované již vlasatými kochovsko-bondyovskými básníky, plastickými hudebníky a vůbec rozličnými hipstery s podlitýma očima.
Jistěže společnými místy setkání a průsečíky všech byly 8. pražské jazzové dny, Niemenův koncert v Lucerně či jen tuzemská, tehdy vynikající jazzrocková Expanze. Kupodivu právě ono Topolovo bezhlavé hledání - třináctiletýma očima - obrysů a tvarů sebe i doby veselé absurdity, neklidné putování z místa na místo, dává celému textu jiskřivou dynamiku a svěží puls dodnes.
Putování na Kosrsiku
Karla Klenotníka cesta na Korsiku (dokonce přeložená již do maďarštiny) je jakýmsi bedekrem putování osamělého dobrodruha dálavami jižní krajiny, ovšem putování s běsy ukrytými v sobě. Neutečeš jim, i když máš v kešeni sdostatek prostředků, cíl skrytých nadějí sebevznešenější a za zády stovky kilometrů od šedavé Prahy, uklopýtané výčepy alkoholů a vlastních chimér.
Cesta se mění ve štvanici, poutník ve štvance. I zcela jasná obloha nad Itálií mnohdy budí nejčernější náladu a vytváří propast těžko překlenutelnou. Pocit svobody, ale od čeho, k čemu a co s ní? A taky polemická příchuť smrti.
Jenže poutník, který mezitím doputoval na hranici pevniny a oceánu, dochází k prozření, podobnému satori: ...pochopil jsem, že moře mi nic nenabízí, že mi jen ukazuje to, co mne čeká: nekonečné plochy, které se neochvějně valí dopředu, aby se vzápětí stejně neochvějně mohly vracet zpět. Jaká je pravidelnost osamělosti? (...)
Osamělost jako volba? To nebyla volba, to bylo potvrzení. Nuže cíle cesty, poznání, je dosaženo. Přípitek z moře v Benátkách je příslibem radostné cesty zpět. Ale... opravdu radostné, říkám si? Příliv a odliv smutné hudby je přece naše středoevropanské prokletí...
Svědectví lásky
Zápisky milencovy (z r. 2001?) jsou "jen" křehkou snovou básní v próze členěnou do devíti odstavců. Dle slov autora svědectví o lásce, jeden z milostných příběhů, kterých je na tomto studeném Světě podle mého čím dál tím méně. Báseň dýchá chladem mrazáku, polibek milené ženy tu žhne jinovatkou a budoucnost mrazivým tónem varhan. Báseň pak vyzpívaná ve stejně smutné tónině textu předchozího.
První povídka je prostoupena autorovými kresbičkami až příliš juvenilními. Ale nevadí. Jsou stejně stručné a úsporné jako samotné Topolovo psaní - děje rychle otevřené a rychle ukončené, žádné zbytečné slovo pocitopisu navíc.
Topol má obdivuhodný smysl pro náladu, její barvitě přímočaré zachycení v kontrastu okolní reality. Pokud všechny texty přečteš na jeden nádech-výdech (čímž hravě překleneš i rozmezí let 1978-2001), nasaješ především jako vzácnou esenci zde proklatě chmurnou, ale zároveň zatraceně jemnou chandru "plíživé" kocoviny, říkejte si tomu, jak kdo chcete. Z ní poté vystupuje ucelenější portrét básníka. Od malostranského skotačení, přes pláně poutnického osamění k ledovému mileneckému znehybnění - to je "česká radost" Filipa Topola.
Filip Topol: Tři novely, Maťa 2004, 102 strany, cena neuvedena