Článek
V dnešní ukrajinské Kalinice, dříve v Cecově, postál u pomníků 190 československých vlastenců, v ruské Samaře se dozvěděl, že to byli zlí lidé, kteří vraždili, takže památník žádný, a v Mořském hřbitově ve Vladivostoku vzdal úctu renomovanému pomníku věnovanému sto šedesáti třem našim bojovníkům. Zasloužil se o něj kdysi ministr obrany Karel Kühnl, ale na otevření poslal náměstkyni…
I tento stručný výčet pietních míst obětí dobrovolnického vojska, které se před více než sto lety významně zasloužilo o vznik ČSR, ukazuje různý vztah k jeho odkazu. Autorovi se podařilo strhujícím reportážním způsobem připomenout minulost i podat rozporuplný obraz současného života na Ukrajině i v mnoha oblastech Ruska, kde hledal legionářské stopy.
Kniha je cenná nejen pro svou reportážní, ale i historickou část. Rychetský třeba připomíná, že od srpna 1914 existovala několikasethlavá Česká družina, která k 5. lednu 1918, když se už Čs. sbor stal součástí Čs. armády ve Francii, čítala na šedesát tisíc vojáků.
Pochopitelně se nevyhýbá otázce carského pokladu, jenž dostali legionáři do opatrování a po příkazu jeho zbytek spolu s generálem Kolčakem, protibolševickým vládcem části Sibiře, předali novým, sovětským vládcům Ruska. Na jeho zmenšení se prý měli podílet i Spojenci, kteří Kolčakovi prodávali předražené zbraně a munici. Podle domácích historických vyjádření oněch 32 miliónů dolarů ve zlatě, které legionáři po sibiřské a námořní anabázi přivezli, pocházelo prý především z jejich podnikatelské, a dokonce důlní činnosti.
Samozřejmě se autor nevyhýbá bojům s Rudou armádou, a to nejen v Čejlabinsku. I proto dodnes v Rusku žije pro naše bojovné předky označení Běločeši s výtkou, že předali antibolševika Kolčaka jeho sovětským nepřátelům, kteří ho pak v roce 1920 v Irkutsku popravili. Dnes mu byl postaven pomník a natočil se o něm oslavný film.
Může se vám hodit na službě Zboží.cz: