Hlavní obsah

Piráti na vlnách vysílají v rytmu rock'n'rollu

Právo, Věra Míšková

Po loňském hitu Mamma mia! s písničkami skupiny ABBA se letošní filmové léto rozezní rytmem rock’n’rollu. Film Piráti na vlnách, který právě přichází do kin, uvedla jako závěrečný film karlovarského festivalu jeho producentka Hilary Bevan Jonesová, s níž vznikl následující rozhovor.

Foto: Michaela Říhová, Právo

Film Piráti na vlnách se prakticky celý odehrává v Severním moři na konci magických šedesátých let.

Článek

Kdo měl nápad vyvolat znovu ducha šedesátých let minulého století – vy, nebo slavný autor Černé zmije, Mr. Beana a Lásky nebeské Richard Curtis?

Richard tvrdí, že jeho první láska byla hudba. Rád vypráví historku ze svých školních let, když zrovna vycházelo nové album Beatles. Věděl prý, že ve školní nemocnici mají rádio. A tak se přitiskl těsně k radiátoru a zahřál se tak, až dostal vizáž nemocného.

Pak strávil celý den v nemocnici a poslouchal Beatles. Teď dostal chuť se do těch časů vrátit a přiblížit ji mladým lidem. A protože se spolu známe už od Černé zmije, kterou jsem produkovala, nabídl mi spolupráci i tentokrát.

Opravdu tehdy vysílala pirátská rádia z lodí jako ve vašem filmu?

Ano, bylo to přesně tak, jak ukazuje film. Ty lodě byly zakotveny v určité vzdálenosti od pobřeží tak, že vlastně kolem Spojeného království tvořily velký kruh. Jejich historie ale nebyla příliš dlouhá, brzy je zakázali.

Když se ve filmu objeví Bill Nighy, člověka okamžitě napadne, že přinejmenším jeho role byla v tomto filmu předem daná: stárnoucí rocker z Lásky nebeské se prostě musel na plátno ještě jednou vrátit. Jak Curtis obsazoval ty ostatní?

Máte pravdu, já jsem sice Lásku nebeskou neprodukovala, ale samozřejmě ten film velmi dobře znám a nepochybuji, že alespoň trochu vliv na jeho úspěchu a postavy rockera na obsazení Billyho Nigha měl, ten odkaz tu byl.

Pokud jde o další herce – Philipe Seymour Hoffman nebo Kenneth Branagh byli v projektu také od začátku, Richard už na ně myslel, když psal scénář. K nim jsme pak vybírali další.

Foto: Michaela Říhová, Právo

Nesmělého moderátora si zahrál irský herec Chris O’Dowd.

A jak jste vybírali konkrétní skladby z ohromného množství hudby té doby?

Naprostou většinu vybíral Richard Curtis podle svého vlastního vkusu a svých tehdejších lásek, něco jsme vybírali společně a o několik písniček jsem požádala sama.

Jaká byla atmosféra na natáčení – pro řadu z vás to jistě byly vzpomínky na mládí.

Atmosféra byla výtečná, a to ještě dost dlouho předtím, než jsme vůbec začali točit. Před natáčením jsme vyjeli na moře a tam jsme se jen váleli na lehátkách na lodích a poslouchali hudbu. Bylo to nádherné. Strávili jsme tam tak dlouhý čas, abychom se do tehdejší doby dostali a uvolnili se.

Natáčení pak šlo jakoby samo. Mimochodem i díky P. S. Hoffmanovi, který se vůbec na nic připravovat nemusel. Ostatní si nacvičovali různá gesta, ale on prostě přijel, stoupl si za pult a my jsme všichni viděli, že tam stojí diskžokej.

Je vidět, že jednou z velmi důležitých složek filmu jsou kostýmy.

Ano, naše kostymérka je velice talentovaná žena, která pracovala s Richardem už předtím a má velký cit pro to, jak postavy obléci. Nebylo to úplně snadné, film se odehrává před půl stoletím, a to je pro dnešní mladé lidi velice vzdálená doba.

Nechtěli jsme ale, aby to vypadalo staromódně. Naším cílem bylo, aby lidé, kterým je kolem dvaceti, cítili, jaká to byla tehdy doba, čím vlastně byla zajímavá a přitažlivá. Chtěli jsme tehdejší hudbou oslovit dnešní mladé publikum.

Foto: Michaela Říhová, Právo

Vybrat vhodné kostýmy nebylo úplně snadné.

Chvílemi jsem si nebyla jistá, jestli je to víc hudební komedie nebo drama…

To je dobře, protože nám šlo velmi o to, aby se nálada filmu viditelně měnila. Abychom i do dramatických, nebezpečných situací zanesli komediální prvky, a zároveň ukázali, že to nebyla jen legrace, že postoj a počínání, které byly v rozporu s oficiální kulturou, nařízeními a cenzurou rozhlasového vysílání, přinášely i skutečné nebezpečí.

Herci z toho byli nadšení – do scén, kdy musejí skákat z lodi, všichni odmítli kaskadéry, natolik je příběh pohltil.

Foto: Michaela Říhová, Právo

Nálada filmu se viditelně mění. Do dramatických situací jsou zaneseny komediální prvky.

Pro řadu našich diváků bude možná překvapení, že i ve Velké Británii byla rocková hudba tak tvrdě zakazovaná, jak to tehdy bylo?

Když začínali Beatles, Rolling Stones a další, státní rozhlas vysílal jen zprávy, kvízy, operní árie a maximálně dvě hodiny týdně populární hudbu. I to nám rodiče zakazovali, protože byli přesvědčeni, že tahle hudba z nás vychová zločince.

Po několika letech se to změnilo, ale ta hudba byla svého času skutečně naprosto ilegální, stát například bránil zásobování pirátských rádií jídlem a vyvrcholilo to zákonem, na základě kterého mohli být uvězněni.

Přesto to kouzlo zakázaného ovoce bylo ohromné, a dodnes na to nikdo z nás nezapomene. A také si myslím, že to je důvod, proč se s tím dnešní mladá generace může tak snadno ztotožnit – chuť zakázaného ovoce je omamná a potřeba postavit se establishmentu trvá.

Reklama

Výběr článků

Načítám