Patrik Linhart: Každý pindík píše jinak

Jednou jste mi řekl, že máte rád horory.

Horory, to je neprobádaná oblast, v Čechách to není oblíbené literární téma. Éra hororů podle mě skončila kolem roku 1920. Píšu knihu o dějinách hororu Vyprávění nočních hubeňourů. Bude mít tři části - dějiny hororů od 18. století, překlady a slovníček bizarních bytostí, které se v hororech objevují. Překládám ty, které nejsou známé.

Jestli tomu rozumím dobře, tak vás zajímají staré horory, ne třeba Stephen King.

Za horory považuji i příběhy Sherlocka Holmese. Čtu je, abych se uklidnil. Je to geniálně napsané. Taky jsem napsal holmesovskou povídku Červená pijavka a hrůzná smrt bankéře Crosbyho. Držím se takového principu, že Holmes na konci každého příběhu zahyne a na začátku dalšího se objeví. S nějakým čím dál méně pravděpodobným vysvětlením.

A nejradši píšete o čem?

Zdrojem jsou pro mě lidi, Teplice. Já když jedu skrz Teplice, mám chuť vystoupit z autobusu a líbat chodník.

Já mám podobné pocity v Táboře.

No to já nechápu. Já tam měl depresi, pro mě tam žijí cizí, nepřátelští lidé. Pražáci mají tyhle jižní Čechy rádi, pro ně jsou Čechy od Prahy na jih. Naším heslem tady na severu je ale "Čelem k horám, k metropoli zády". Motivem našeho časopisu Dekadent Geniální je sluncem prozářený kraj Sudet a oranžové noci inverze. Cítíte všechny ty prvky, jak vás to rozežírá. Nejlepší jsou v lednu a únoru, dělali jsme přitom autorská čtení inverše. Jednu chvíli jsem chodil s holkou z Tábora, pak za mnou přišly tři Evy a každá přinesla dárek. Jedna přinesla láhev rumu, jedna stylizovaný hákový kříž a jedna knížku japonské poezie.

Co jste si vybral?

Tu poezii! A sever.

Jaký je váš sever?

Říct, že je syrový, sprostý... to je banální. Já miluju strusku, haldy... usínám a za oknem zní pásový dopravník... Je to brutálnější, syrovější, divočejší. Kraj zlodějů, bláznů, Romů, kraj Krušných hor a Středohoří. Já chci psát zároveň o Romech, bláznech a o tom kraji.

Takhle jste psal Opárno?

Napadlo mě, že napíšu o svém kraji. Chtěl jsem, aby to bylo nepravděpodobné. Chci psát pravdu tak, aby to vypadalo jako lež. Opárno je cestopis po skutečných místech s neskutečným průvodcem. K jeho napsání mě inspiroval cestopis Cugaru od Osamu Dazaie. Ten se také dokázal svým rodným krajem probásnit i propít do mrtva. I když za to dostal narozdíl ode mě love. Průvodce krajem, místní novinář a profesionální mystifikátor, zamýšlí stvořit pro své čtenáře novou skutečnost, jiný svět. To ostatně platí o zemi na západ od Duchcova. Nic tam není trvalé, situace se mění každý den, včera jsi měl vesnici, dneska máš holou díru. Měsíční povídky, to je něco jiného. Už jen doba, po kterou vznikaly - od roku 1994 do dneška jsem jich napsal asi 1300 (v knížce je výběr asi dvou set povídek - pozn. K. K.).

Píšete ty své minipovídky jako deník, nebo je hodně promýšlíte, předěláváte? Vkládáte do toho cit, nebo jsou to takové chytré manipulace? Jste rád, když čtenáře napálíte?

Kdyby je hypoteticky nesmrtelný a nekonečně trpělivý čtenář četl od prvního měsíčního souboru k poslednímu, zjistí, že do jisté míry odpovídají deníku, ale mezi tím jsou kurz-kurzgeschichte krajinomalebné, pivní, vědecko-osvětové, politické, griotkové, autobusové, cikánské, hornické, cestovatelské a nesmím zapomenout ani na povídky o zaměstnáních, o kultuře, o víře, o tom, jak se dokážu nasrat, i tom, jak dokážu nasrat, a taky o své válce. Některé jsou veselé, jiné komické, absurdní, ironické, debilní, vyloženě slabé, některé se líbí jenom mně a jiné třeba nikomu. Povídky píšu po větších soustech, asi tak dvakrát třikrát týdně od poledne do čtyř do rána. Poznámky mám většinou v hlavě. Píšu na férovku bez dlouhých úvah a povídky někdy opravuji s odstupem roku či dvou let. Někdo mi vyčítá, že rád manipuluju. Je to tak, ale dělám to s citem. Jak řekl Belmondo v roli Saint-Claira: "Jsem hrozně citlivý a nedokážu to překonat." To je myslím i odpověď na poslední otázku.

Teď jste nezaměstnaný. Jaké to je?

Vynikající. Já jsem progresivně nezaměstnaný, chtěl jsem to sám. Mám díky tomu čas psát horory a překládat je, to je pro mě důležité. Přítelkyni Evě jsem řekl, že 98 dní bude trvat práce na Dějinách pindíků a Dějinách hororu, to že budu nezaměstnaný. No, už je to půl roku... Ale dělám různé drobnosti, jako třeba IQ testy z Indiana Jonese, Charlese Bronsona a Belmonda. Rodiče Evy se pořád ptají, kdy už budu pracovat, ale moje rodiče to nezajímá. Ti mě živí bez otázek.

To máte docela štěstí.

Mámoš je můj idol, chodím s ní do hospody. Papá je abstinent, ale zdědil jsem po něm zaujetí pro cokoli hraničící s fanatismem.

Chodí na vaše čtení, zajímají se o to, co píšete?

Četli všechno, taky jsem jim věnoval poslední knihu Opárno. Mimochodem, když jsem byl malý choudě, četli mi rodiče nejvíc Rej upírů, tak jsem možná začal nasávat ty horory. A papá napsal knížku o Holmesovi, ručně ji vysázel a dal ji jako dárek mámě.

Byl jste učitelem. Co jste vyučoval?

Ekonomii a psychologii na střední integrované škole.

Jak jste se dostal k psychologii?

To souvisí s psychologií pindíků z Člověče nezlob se, které sbírám. Mám jich 2056, každý druhý má své jméno, identitu, vyznávají taky různé politické směry, jsou tam všelijaké kliky. Oni jsou pindíci takoví hraví... Jednou se mi Eva dívala přes rameno a říkala mi: Ty jsi magor, ty povídky připisuješ pindíkům. Řekl jsem jí No jasně, každý pindík píše jinak. Zrovna šlo o Honzíkovu cestu do hlubin noci od Sigismunda Keystuta.

Vy se do nich převtělujete.

Jel jsem třeba do školy, byl nasranej a měl choutky esera (socialistyroyalisty - pozn. K. K.) - tak to jsem byl Jöns Regis. To je můj oblíbený pindík, špinavě žlutý, směřuje k oranžové.

Píše?

To je plodný autor. Psal o mém rodném kraji, to je ta země nikoho od Opárna po Krušné hory. Mimochodem, v Opárně jsem zažil epifanii. Stoupnul jsem si tam na zřícenině, zrovna zapadalo slunce, a zařval: Jsem král Nehet I. Stal jsem se králem toho kraje. A začal jsem kreslit pod jménem Vetrugin. Takový je řád věcí.

To mi silně připomíná počínání členů pražského necírkevního řádu Regula Pragensis. Znáte ty chlapíky?

Před čtyřmi lety jsem měl u nich v Praze autorské čtení, bylo to dost zajímavé. Seděl tam opilej chlap a navážel se do Evy, že by měla studovat sexuologii, na mě zase šel s Huysmansem. Pak se zvedl ten vousáč z Reguly (po chvíli identifikován jako kustod řádových poutí Josef Štogr - pozn. K. K.), vzal ho za límec a pěkně brutálně vyhodil, ještě jsem slyšel, jak venku padají popelnice. Víc než v Praze ale čtu v Brně a v Ostravě. Byli jsme i na festivalu u Magora v Prostředním Vydří. Pozval nás tam, když viděl, jak jsem mu při vystoupení Staré milenky na Skleněné louce pěkně kroutil bradavky.

O posledním setkání básníků na Bítově píšete v povídce Skandál na Moravě. Vlastně to píše Pavel Jazyk - to je taky pindík?

Ne, to je pseudonym mnoha pindíků.

Jak je to doopravdy s vaší už dost proslulou dekadencí?

Nedostal jsem se k ní přes Arnošta Procházku nebo Karáska ze Lvovic, ale přes ty horory. Povídku Ďáblův dům od Alexeje Tolstoje jsem přečetl snad třistakrát. Já vůbec některé věci čtu mockrát, i toho Huysmanse nebo Doyla. Na druhou stranu miluji ty, kteří jsou opomíjení a vysmívaní, a přesto do psaní vrazí celý život - to jsou dekadenti.

Taky jste byl pankáč. Nebo ještě jste?

V osmnácti mě celoživotně ovlivnila píseň od undergroundové kapely Odvážní bobříci: "A jem sem pankr sem, a jem sem debil sem..." Větší dárek do plnoletin jsem ani nemohl dostat. Když navíc uvážím fakt, že po půlnoci je každej pankáč, je vlastně nemožné žít a nebýt přitom punkerem. A k tomu patří nejen hudba, ale pozorování spoluobčanů, zapisování po hospodách a provokování až k hranici, kdy to je napřesdržku. Proto mě taky tolik baví autorská čtení, i když bych se nikdy nepustil do takových píčovin, jako je slam poetry.

Jak se pindíci chystají do nového roku?

Zrovna jsme měli volby. Těsně vyhrála strana Jönse Regise Asignace pro obnovu Essexu. Eva mě nachytala, když jsem mezi pindíky běhal s notesem a zapisoval volební výsledky. Dívala se na to dost divně, je mi přece jenom třicet, že jo.