Článek
Je vám sedmadvacet let. Nevydáváte své debutové sólové album trochu pozdě?
V pop music by to asi pozdě bylo, ale to je trochu jiný žánr, který má jiná pravidla než klasická hudba. V ní je můj sólový debut vydaný naopak docela brzy. Není to nic zvláštního, všechno je, jak má být.
Koncept alba jste našel ve francouzských áriích. Existovaly i jiné představy o jeho podobě?
Vznikly dvě koncepce. Nejprve mě napadlo nahrát album s francouzskými áriemi. Záhy jsem si ale uvědomil, že několik mých kolegů nedávno takto laděnou desku vydalo, a tak jsem tu myšlenku zavrhl. Hledal jsem v tradičních vodách, promýšlel jsem, jak album pojmout.
Potom jsem si vzpomněl na reakci lidí na mém loňském sólovém recitálu v pražském Rudolfinu. Říkali, že byl krásný, ale neznámá francouzská árie z opery Lakmé skladatele Léa Delibese, kterou jsem také zazpíval, byla nejkrásnější. Navíc jsem s francouzskými áriemi vždy uspěl na soutěžích, ať už jsem zvítězil, nebo se dostal mezi nejlepší. A tak jsem se vrátil k původní koncepci.
Jak jste neznámou francouzskou árii objevil?
Díky peruánskému opernímu pěvci Juanu Diegovi Flórezovi, který ji nahrál na své album. Mnoho let předtím jsem ji už slyšel v podání italského tenoristy minulého století Giacoma Lauri-Volpiho. Byla to však zvukově nekvalitní nahrávka a vlastně mě tolik nenadchla. Ale potom jsem ji slyšel v podání Flóreze, oblíbil jsem si ji a rozhodl se ji zařadit do svého repertoáru.
Ta árie přitom nepatří k příliš efektním.
Přesně tak, nejsou v ní vypjaté polohy, není v ní žádné velké jiskření. Ohlas u diváků byl ale jednoznačně kladný.
Proč jsou podle vás reakce na vaši interpretaci francouzských árií obecně pozitivní?
Bylo mi řečeno, že můj hlas je pro ně stvořen. Jeho barva prý k nim naprosto přesně sedí. Sám ale své nahrávky neposlouchám. Když už k tomu dojde, zacpávám si uši, protože v sobě mám pocit většiny těch, kteří poslouchají svůj hlas, sice že je nepříjemný.
Petr Nekoranec
Jaké vlastnosti francouzské opery mají?
Na zpěváky a kvalitu jejich přednesu mají velmi specifické požadavky. Z mého pohledu jsou velice dynamické. Klíčovou roli pro interpretaci také hraje výborná znalost francouzštiny a schopnost zvládnout nuance, který ten jazyk má.
Jako zpěvák mám při interpretaci francouzských árií pocit, že v nich mohu svým hlasem více takzvaně barvit. Zaujala mě jich řada. Pro potřeby alba jsem ale musel zvolit jen dvanáct těch, které mám nejraději a nejlépe se mi zpívají.
Mluvíte francouzsky?
Na svých koncertech jsem do programu jednu dvě francouzské árie vždy vkládal, a tak jsem se rozhodl ten jazyk naučit. Bylo to ještě předtím, než vznikala koncepce mého prvního sólového alba. Přesto bych řekl, že francouzština je můj nejslabší jazyk. Dokážu v něm ale komunikovat.
Jakými jazyky se domluvíte?
Česky, slovensky, německy, anglicky, italsky a francouzsky. Nejraději mám italštinu, ale čím víc mluvím francouzsky, tím větším favoritem pro mě je ona.
Pěvec ke svému repertoáru dorůstá. Jak je to v tomto ohledu s vámi a francouzskými áriemi?
Jak říkáte, dorostl jsem k nim. Myslím si, že zhruba před třemi lety bych je ještě zpívat nemohl. Za takových deset let je ale budu moci zpívat stále. Operní pěvec potřebuje čas na to, aby jeho hlas a technika vyzrály. Nepoužívá mikrofony nebo jiné technologie, všechno je přirozené. Nic nelze uspěchat.
Hlas je věčné mysterium, protože ho nevidíme. Operní zpěvák se snaží ovládat svaly, o kterých jiný člověk ani neví, že je má. Kolem hlasivek je nicméně pětapadesát mikrosvalů, které se snažíme pomocí představ a emocí zvládat tak, aby se pokaždé, když něco řekneme, ozvala nota, kterou očekáváme. Naučit se zpívat technicky správně je velice náročný proces, a to i mentálně.
My zpěváci si představíme noty, kvalitu provedení, barvu a snažíme se je dokonale replikovat. Kvůli tomu je pěvecká technika velice důležitá.
Petr Nekoranec
Jak moc pomáhá zvládnutí techniky zpěvu talent?
Talent většinou znamená, že nevíte, co děláte, ale ono se to děje a jde to. Velmi rychle však vyprchá. Já ho měl také, ale v posledních čtyřech letech sleduju, že mi takzvaně odchází. Musel jsem se vzpamatovat a rychle začít pracovat na technice zpěvu. Talent totiž v ideálním případě pomůže pěvci objevit mechaniku techniky zpěvu, ne ji zvládnout.
Úplně nejdůležitější je ale podle mě to, co bych nazval pěveckou inteligencí. Dává možnost hledět sám do sebe v momentě, kdy vytváříte tón, a přesně analyzovat, co se právě děje. Když ji zpěvák má, umožňuje mu pracovat vědomě s každou notou a mít nad ní moc. Pěvecká inteligence je mnohem vzácnější než talent.
V letech 2016 až 2018 jste byl frekventantem Lindemannova programu v newyorské Metropolitní opeře, a to jako první Čech, který byl do tohoto významného dvouletého projektu přijat. Jak se vám podařilo stát se jeho součástí?
Měl jsem štěstí, byl jsem v pravý čas na pravém místě a okolnosti do sebe později zapadly. V operním světě se stáváte významným na základě toho, že vás někdo někde slyší a doporučí někomu dalšímu nebo vám sám dá zajímavou nabídku.
Mě nejdříve slyšela jedna z ředitelek Metropolitní opery na pěvecké soutěži ve francouzském Toulouse v roce 2014 a následně, v roce 2016, ředitel castingu MET. Po pár měsících zavolali mé agentce a pozvali mě k předzpívání do jejich programu. Nabídli mi to na základě toho, že mě slyšeli před dvěma lety v Toulouse a následně na soutěži v Oslu.
V Mnichově, kde jsem tehdy působil, mě na dva dny uvolnili a já letěl do New Yorku předzpívat. Do Německa jsem se pak vrátil s dvouletou smlouvou do Lindemannova programu.
Může se vám hodit na Zboží.cz: