Článek
Co vás vedlo ke zhudebňování básní?
Již před lety jsem přišel na to, že je to má vášeň. Na mých deskách jsou zhudebněny básně Bohuslava Reynka a Suzanne Renaudové. Spolupracuji na nich se svou manželkou Alicí, která je překládá. Díky tomu vzniká úplně nový tvar. Mnohé totiž už předtím přebásnil někdo jiný, Alice je ale překládá kvůli tomu, abych je mohl zhudebnit. Věřím, že její překlady jednou někdo vydá, protože jsou v mnoha ohledech jiné než ty, které už u nás vyšly.
Jakým způsobem s nimi pracujete?
Jakmile si některé básničky přečtu, hned mi začne hrát v hlavě melodie. Tu zkušenost jsem měl už jako dítě, když jsem se zhudebňováním začal. Našel jsem si verše pánů Skácela a Seiferta a při jejich čtení mi přicházely melodie. Když skládám písničky, jde to pomalu. Básničku mám ale zhudebněnou většinou hned. Hudba mě však napadá jenom u některých. Tím v podstatě odpadá složitý výběr, které zhudebnit a které ne. Navíc se nyní soustředím jenom na Reynka a Renaudovou. Na mém prvním albu Nitky byly básně obou, na albech První sníh a Prší na habry jsou už jen od Renaudové.
Co přesně vás v básních osloví?
Vždycky je důležité najít refrén, protože výsledným tvarem bude písnička. Vůbec nevadí, když se v ní nějaký silný slogan nebo dokonce celý jeden odstavec opakuje a plní funkci refrénu.
Ondřej Škoch vydal již své třetí sólové album.
Chápete všechny básně Suzanne Renaudové?
Zdaleka ne. Měla svůj svět a já se přiznám, že si za některými jejími obraty nedovedu přesně představit, co měla na mysli. Považuji to ale za krásné, protože mi to dává prostor využít své představivosti, a mají ho i ti, kteří si skladby poslechnou. Bohuslav Reynek, který její básně překládal, a na základě toho začal jejich vztah, je podřídil svému jazyku. Má žena Alice se víc drží originálu. Potvrdili mi to Daniel a Jiří Reynkovi, kteří poezii své matky velmi dobře znají a dobře hovoří francouzsky. Tvrdí, že Alicin překlad je bližší originálu.
Kde se vůbec vzal váš vztah k Renaudové a Reynkovi?
Moji rodiče jezdili do Petrkova, kde Reynek a Renaudová žili, ještě v době, kdy jsem nebyl na světě. Maminka tam prožila jedno z nejkrásnějších období svého života. Znala pana Reynka a táta znal i Renaudovou. S bratrem Štěpánem jsme tam pak jezdili jako děti, a aniž bych cokoli o Reynkovi a jeho ženě tušil, strašně mě přitahovala jejich zahrada. To byl můj první kontakt s nimi. Dodnes na každého, kdo do Petrkova přijede, tamní prostředí dýchne velmi působivou atmosférou.
Kdo vás přivedl k poezii?
Máma. Doma jsme vždycky měli spoustu básnických sbírek. Protože jsem muzikant, byl jen krok k tomu začít básně zhudebňovat. Ve dvanácti letech jsem jako úplně první zhudebnil Klubko od Jaroslava Seiferta. K Reynkovi a Renaudové jsem došel později. Bylo to dáno především tím, že je rodiče znali. Mluvilo a mluví se o nich u nás velmi často.
Napsal jste vy sám někdy nějakou báseň?
V životě jsem se pokusil o jeden text, a byla to naprostá tragédie. Když jsme s režisérem Karlem Kachyňou točili seriál Prima sezóna, byl jsem zamilovaný do jedné holky. V prostojích, které při natáčení byly, jsem o ní napsal svůj jediný text. Byl opravdu příšerný, takže je jasné, že jsem básně nikdy nepsal. Neumím to.
Na albu s vámi zpívá slovenská zpěvačka Zuzana Homolová. Proč jste se tak rozhodl?
Její tvorbu znám už dost dlouho. Před asi dvaceti lety nahrála s Vlastou Redlem desku Slovenské balady, která mi doslova učarovala. Myslím si, že je to jedna z nejlepších desek, které u nás kdy vznikly. Když jsem pak připravoval album Prší na habry, podvědomě jsem cítil, že se v porovnání s předešlými dvěma nahrávkami budu muset někam posunout. Chtěl jsem na ní mít hlas navíc, ale ne vysloveně profesionální. Napadlo mě tedy oslovit Zuzanu. Nejdřív jsem jí poslal jednu skladbu a ona mi odpověděla, že ji nazpívá. Potom jsem se osmělil a poslal jí i další. Na desce tedy zpívá skoro rovnocenně se mnou. V pátek 20. června bude mým hostem na koncertu v pražském Paláci Akropolis. A jednou bych strašně rád hrál koncert s její kapelou.