Hlavní obsah
Ondřej Pivec (vlevo) a autor rozhovoru Tomáš Hanák. Foto: Tomáš Martínek

Ondřej Pivec: Grammy za desku s Gregorym Porterem sice mám, ale v plánu to nebylo

Ondřej Pivec je jazzový klávesista a hráč na Hammondovy varhany, který žije devět let v New Yorku. Rodáka z Brna, v Čechách známého z formace Organic Quartet, lze slyšet buď v černošském kostele v Harlemu, případně v Greenwich Village na Manhattanu se stále lepší kapelou Kennedy Administration anebo zanedlouho v Praze.

Ondřej Pivec (vlevo) a autor rozhovoru Tomáš Hanák. Foto: Tomáš Martínek
Ondřej Pivec: Grammy za desku s Gregorym Porterem sice mám, ale v plánu to nebylo

V hale Forum Karlín totiž 23. dubna doprovodí v rámci festivalu Truemusic jazzovou hvězdu Gregoryho Portera, držitele dvou cen Grammy. Tu druhou, za album Take Me To The Alley, ale získal možná i díky tomu, že za „svého bílého Andrewa“ se před vyhlášením výsledků pomodlil celý baptistický svatostánek.
Rozhovor s Ondřejem Pivcem vedl pro Právo herec Tomáš Hanák.

Do New Yorku vás asi netáhla touha vyfotit si sochu Svobody a koupit Blahnikovy boty…

Chtěl jsem být blízko té obrovské hudební scény, blízko lidem, kteří tuhle hudbu dělají a vymýšlejí. Ale taky, to přiznávám, jsem doma začal mít pocit takové divné úzkosti, protože jsem byl docela často se všemi svými nápady nebo názory za debila.

A New York nápady a odvahu potřebuje k životu. Každopádně doma mě lidi spíš zrazovali, kromě Libora Šmoldase, skvělého kytaristy z Organic Quartetu, který řekl, že když vydržím pět měsíců, tak už se nevrátím.

Přitom doma jste už byl docela zavedený umělec.

Ano, možná mám nedostatek pudu sebezáchovy. Doma bylo všechno pěkně rozjeté, našlápnuté, dneska už bych měl asi dům.

No a já jsem si to celé zrestartoval, o nějakých deset let. Ale lákalo mě si to zkusit. Byla v tom i touha po dobrodružství a samosebou také snaha posunout svou muziku, své hraní.

A jaký byl hlavní cíl? Místo v síni slávy? Grammy na zdi?

No, Grammy za desku s Gregorym sice mám, ale v plánu to nebylo. Navíc, když jsem poznal život a těžké podmínky v Americe, spokojil bych se i s hraním někde v pozadí, s tím někoho doprovázet, samozřejmě co nejlépe, živit se. Ale nakonec hraju nejen v kostele, což je obrovská čest a radost, ale i všude ve světě, se skvělou zpěvačkou Kennedy, s Gregorym, s nejlepšími muzikanty, kteří vždycky všechno odehrají naplno, protože posluchač má za své peníze dostat to nejlepší.

Doma ještě občas přežívá odkaz bolševika, nějak se to udělá, pofackuje a balíme. Někdy je to až cynismus. A to Pivec nemá rád.

Ondřej Pivec

Foto: Tomáš Martínek

A co má rád?

Zkoušet, vymýšlet, objevovat nové věci, nové lidi. Taky produkovat, organizovat, svolávat, dotahovat, což jsem si vyzkoušel už doma s Organic Quartetem, ale teď to vlastně s Kennedy Administration dělám pořád. Prostředí člověka formuje a v New Yorku se prostě pracuje pořád, rukama i hlavou. Samozřejmě už z existenčních důvodů, protože ve Státech to fakt nemají snadné ani ti, kteří mají prachy. Ale taky proto, že díky té energii se všechno posunuje dopředu.

Kdy jste byl v New Yorku poprvé?

V roce 2006, dva měsíce, s kamarádem Tomášem Hobzekem, organickým bubeníkem. Bez plánu co dělat, kde bydlet. Navštívili jsme nějaké jamy, udělali pár planých kontaktů, ale pak nám došly peníze i to, že dobytí Ameriky se odkládá.

A jaké to bylo v New Yorku podruhé?

Bez sebemenší představy na jak dlouho. To ale člověk neví nikdy, a je to mimochodem skvělá a vlastně jediná životní jistota, že nic není jisté. Tehdy jsem tam jel s přítelkyní, což se ale neukázalo jako nejšťastnější nápad. Dlouho to nevydrželo a…

Jazzový klávesista a hráč na Hammondovy varhany Ondřej Pivec

Foto: Tomáš Martínek

To bude čtenáře zajímat…

Určitě ne. Při další cestě už přišly trable s úřady, musel jsem si obstarat umělecké vízum, což je super – pokud máš práci. Já jsem ji neměl. Ale měl jsem něco našetřeno, rodina taky rozmlátila pár prasátek a navíc nade mnou držel ochrannou ruku s peněženkou jeden rodinný přítel, který se rozhodl, že to musím dokázat.

Neotřelá metodika. Takže pod mostem jste bydlet nemusel…

To ne, ale divoké to bylo. Hledal jsem, chodil po Broadwayi sem a tam, tam a sem, projížděl inzeráty…

Jaká byla vaše angličtina?

Nic moc. Dokázal jsem něco říct, zeptat se, ale odpovědi už jsem často nerozuměl. V New Yorku mluví srozumitelnou angličtinou tak třicet procent lidí, a já měl smůlu na těch sedmdesát. Blbé je, že ve Státech existuje takzvaný kredit – platební historie. A bez toho byt neseženete, bankovní účet vám nedají, kreditku, řidičák, ani elektřinu vám nikdo nepřipojí.

Ani načerno? Kdybyste správnému člověku strčil bonboniéru, kafe, pěkně po našem…

K čemu žárovky, co svítí černě? Kdepak, ve Státech jsou lidi opatrní, platí daně, dodržují pravidla, doprava je tam neuvěřitelně bezpečná, uniforma má respekt. Ale ten tam má každý, kdo dělá práci dobře, i ten, kdo se aspoň upřímně o něco snaží. Uživit se, udržet rodinu, vychovat děti, vychovávat sebe, chodit k volbám.

A zvolit Trumpa.

Nebo Zemana. To jsou těžké kocoviny. Ten ignorant Donald třeba při návštěvě Japonska rozšafně sdělí médiím, že před nástupem do funkce netušil, že je na světě tolik zemí. V Portoriku byl hurikán, lidi přišli o všechno, o domovy, o příbuzné – a Trump si tam na tiskovku přivezl hromadu papírových ubrousků a rozhazoval je lidem. Zní to jako švanda, ale mrazí z toho.

Ale plyšový medvěd Trumpy Bear, kterému můžete hřebínkem česat patku a z břicha mu vytáhnout vlajku, se prodává dobře, ne?

Dokazuje, že Amerika je pořád země neomezených možností i nemožností. Jenže Amerika má nějakou sebezáchovnou regenerační schopnost a dostane se z toho. Snad! I ze střílení, i z vykloubeného #MeToo. Nejsem tam vším nadšený, ale určitě jsem teď v lepším stavu, než když jsem odjel. Mám pocit, že žiju ve světě, který dává víc smysl.

Půjdete do vězení za ponoukání k emigraci…

V lepším stavu jsem samozřejmě i proto, že věci začaly jít nahoru. Díky náhodě. V roce 2013 si mě Gregory vybral do kapely pro koncert v Praze. Přilétl jsem, odehrál to, asi dobře, ale tím to skončilo. A pak jsem se v New Yorku jen zastavil ve studiu, kde nahrával někdo od Gregoryho a kde byl náhodou i producent, ze kterého vylezlo, že sbírá evropský jazz a dobře zná a cení si Organic Quartetu. Došlo mi, jak je důležité nic neodfláknout, dělat všechno co nejlépe, protože pak se to všechno nějak záhadně propojí a odměna přijde na druhém konci zeměkoule.

Ondřej Pivec (vlevo) a autor rozhovoru Tomáš Hanák.

Foto: Tomáš Martínek

 Jak jste si v New Yorku našel bydlení?

Zase náhodou. Potkal jsem rabína, který si zrovna koupil ruinu baráku v Brooklynu a vzal mě k sobě. Hned před okny mu jezdilo metro, po mohutné nýtované konstrukci do něho šlo skoro nastupovat. Asi se s tím moc nemazali, strašně to skřípalo, vibrovaly mi hrníčky. Celé to bylo podivné, bydlení, vízum, žádná práce a byt plný švábů.

Dneska je to už v Brooklynu lepší, upravenější, opravenější. S tím jste vlastně začal vy!

Vlastně možná ano. Byt jsem polidštil, vymaloval, okna umyl, dal jsem si tam palandu, výkal ze schodů uklidil nějaký akční hrdina. A developeři to pak začali dělat po mně, ve velkém.

Když mi v New Yorku došly peníze, rozběhl jsem se za autem s nápisem Převoz krve a nabízel řidiči svou krev, dobrou, českou, babiččina receptura. Ale dočkal jsem se naprostého opovržení, protože tam se krev dává výhradně zdarma. Co jste dal vy?

No, v jedné chvíli jsem kvůli nájmu musel prodat klávesy a omezit jídelníček. Ale občas jsem se vrátil do Čech, doplnil zásoby a všechno nějak ustál. Byly i krize, a nejen kvůli penězům. Prostě jsem najednou nevěděl, co tam vlastně pohledávám. Ale na Americe je dobré, že i když je všechno špatně a nic se nedaří, pořád je nějaká perspektiva, víra. A lidi kolem se vás snaží podporovat. Jenže já jsem kolem sebe moc lidí neměl.

Rabína.

Nijak společensky jsem, alespoň ze začátku, fakt nežil. Bývalo mi i smutno. Výroba kámošů, kteří si sednou do noty, prostě trvá. Pozvete někoho na panáka a ukáže se, že je to jen zajímavě působící ňouma, který vás krmí nesmysly, a vy to ještě platíte.

Nerozpil jste se?

Hlídal mě omezený rozpočet. Ale chutná mi to. Poslední dobou až tak, že jsem si musel začít nalhávat, že mi to zase až tak nechutná. Díkybohu jsem dobrý lhář.

A co láska?

Dlouho nic. Když naplno udeřil absťák, psychický i fyzický, zkusil jsem i seznamky, jenže většina z nich tě nedovede k milé holce, spíše k nemilé újmě na účtu. Ale někdo tam nahoře mě má asi rád, takže na můj speciálně zřízený tajný e-mail přišla normální, příjemná odpověď. Bez fotky, samozřejmě…

To asi bylo fuk, protože jste neměl připojenou elektřinu.

To už jsem dávno svítil! Napsali jsme si, pak dokonce poslala i fotky, sice pořád bez tváře, ale i tak to bohatě stačilo, abych nemohl usnout. Nehledala trvalý vztah. A studovala práva. Byla milá a hezká. Byl z toho půlrok úžasných večerů a nocí v rabínově domě. Jak říká Quincy Jones: milování se ženou je náboženský rituál. Pak, po jednom rituálu, zmizela.

Eskymačka?

Míšenka. Rodokmen mé ženy zase vychází z Libérie.

V nějakém rozhovoru jsem – s pochopitelným strachem – řekl, že by nám určité rasové promísení jen prospělo. Mohli bychom se tak zbavit nedůvěry, předsudků, být otevřenější.

Strašně by to prospělo. Zbavit se xenofobie se ale dá i cestováním, nemusíte se odstěhovat do New Yorku. Prostě poznávejte jiné kultury a názory.

Když si pod článkem o zlynčování černého IT specialisty v pražské tramvaji přečtu diskusi, obcházejí mě mrákoty a jdu si zkontrolovat letenku.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků