Hlavní obsah

Ondřej Havelka nastudoval Pucciniho Bohému ve Státní opeře Praha

– PRAHA
Právo, Radmila Hrdinová

Ačkoli se Ondřej Havelka v poslední době věnuje opeře, je známý spíše jako zpěvák a herec, než jako vystudovaný operní režisér. I proto, že se po absolutoriu JAMU této profesi příliš nevěnoval. Ve Státní opeře Praha nastudoval Pucciniho Bohému, dnes uvádí její premiéru.

Foto: Právo

Ondřej Havelka obdivuje bohémy, kteří dokáží žít po svém

Článek

Co vás vedlo k tomu, že jste oprášil diplom a začal režírovat?

Tak především diplom jsem neoprášil, protože ho jaksi nemůžu najít. Prvním podnětem byla v roce 2004 nabídka od pražského Národního divadla nastudovat operu Martina Smolky a Jaroslava Duška Nagano. Pak jsem dostal nabídku od šéfa brněnské Janáčkovy opery Milana Kaňáka režírovat Prodanou nevěstu, a tomu se nedalo odolat.

Do třetice jsem rovněž v Brně v loňské sezóně režíroval Pucciniho operu Gianni Schicchi a Leoncavallovy Komedianty. Opera mě zkrátka začala bavit, protože jsem zjistil, že se dá dělat tak, že i já sám neuteču v polovině a dokážu se na ni koukat až do konce.

Znamená to, že už u opery vytrváte?

Kdykoli se blíží finále zkušebního procesu, říkám si, že už operu znovu dělat nechci, ale pravda je, že mám další nabídky, o kterých zatím nechci mluvit, ale o nichž uvažuju.

Dá se profese operního režiséra skloubit s koncertováním s Melody Makers?

Ano, pokud se to zorganizuje tak, abych v době, kdy zkouším operu, omezil koncertování. Jakmile bude po premiéře Bohémy, čeká mě koncertní šňůra až do vánoc. Zatím mě to stále ještě moc baví, a doufejme, že i diváky. Opera mě ovšem baví také…

Jaká bude vaše Bohéma? Předpokládám, že zůstane věrná Paříži a Montmartru?

To určitě, jen jsme ji se scénografem Martinem Černým posunuli z roku 1830 do vrcholícího impresionismu, přesněji řečeno do roku 1889. Mám dobu počátků malířské moderny vášnivě rád už od puberty a myslím, že se světem Pucciniho umělecké bohémy docela dobře ladí.

Je vám bohémský život blízký?

Osobně ani ne, já jsem byl v tomto ohledu vždycky trochu zdrženlivý, ale mezi muzikanty jsem poznal několik typických bohémů. Nejklasičtějším příkladem byl trumpetista Oleg Petruš řečený Čolek, který žil život naplno jak vystřižený z Kerouaca.

Byl bych rád, kdyby z inscenace byl patrný na jedné straně můj obdiv k období umělecké moderny z přelomu 19. a 20. století a na druhé k lidem, kteří měli odvahu žít život po svém, klestit si tvrdošíjně vlastní cestu. V centru příběhu stojí básník Rodolfo jako člověk, který se trápí, zápasí se svými city i egoismem. A taky je pro mne důležitá sounáležitost oné mužské party, která Rodolfa podrží i v okamžiku tragické smrti Mimi.

Jak se vám pracovalo se sólisty Státní opery, byli vstřícní vůči vašim představám?

Měl jsem velké štěstí na sólisty, kteří nejen dobře zpívají, ale zároveň jsou i herci schopní a  ochotní podílet se maximálně na divadelním tvaru a výkladu Bohémy. Ať už to je Jesús García, Pavla Vykopalová, Christina Vasileva, Svatopluk Sem, Jiří Sulženko, abych jmenoval jen některé. Byla radost s nimi pracovat.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám