Článek
Autorka patří k nejvýznamnějším představitelkám uměleckého stylu art brut. Jde o takzvané syrové umění, jež vytvářejí tvůrci s duševní poruchou, lidé ve spiritistickém transu či výtvarníci stojící na společenské periferii a jdoucí striktně vlastní cestou bez ohledu na laickou či odbornou veřejnost.
Zemánková se původně vyučila zubní techničkou, malování měla pouze jako koníčka. Po narození dětí však na něj zcela rezignovala a věnovala se pouze rodině. K návratu do lůna múzy s paletou a štětcem ji přiměli na konci padesátých let minulého století synové.
Základem její tvorby je naprosto originální přístup k tvaru, kompozici i výtvarné formě. Inspirována přírodou vytvářela barevné květiny a rostliny, které existovaly pouze v její hlavě.
K tomu, aby docílila žádané plasticity, probarvovala detaily tuší, některé části perforovala, nebo na ně našívala bižuterii či je zdobila výšivkou. V některých případech díla působí spíše jako koláže či asambláže než jako obyčejné obrazy.
Květiny a rostliny se rozpínají a kvetou naprosto nezávisle na lidské vůli, jako by v nich autorka toužila vidět nějakou snovou džungli. Jiné práce evokují mapy prastarých říší či půdorysy dávno zaniklých megapolis zapomenutých civilizací.
Většina z obrazů připomíná vytrhané listy z tajemného Vojnichova rukopisu, který zřejmě vznikl v patnáctém století, a nikdo dodnes neví, proč vznikl a kdo ho vytvořil.
Anna Zemánková nejraději tvořila v období mezi třetí a čtvrtou hodinou ráno. Je to doba mezi psem a vlkem, kdy podle legend mají básníci a umělci vůbec největší imaginaci, protože se pomalu rozednívá a všude je hluboké ticho. Možná proto měla výtvarnice tak intenzivní vize, díky nimž dohlédla až na druhý břeh.
Může se vám hodit na Seznamu: