Hlavní obsah
Inscenace Reného Pollesche Gasoline Bill zakončila v pondělí 19. ročník Pražského divadelního festivalu německého jazyka. Foto: archív festivalu PDFNJ

O lidech a zlu kolem nás - závěr Pražského divadelního festivalu německého jazyka

Závěr letos již devatenáctého ročníku Pražského divadelního festivalu německého jazyka přinesl dvě výrazné inscenace dvou významných německy mluvících scén, jež nepostrádaly jak závažné téma, tak i kvalitní herecké výkony.

Inscenace Reného Pollesche Gasoline Bill zakončila v pondělí 19. ročník Pražského divadelního festivalu německého jazyka. Foto: archív festivalu PDFNJ
O lidech a zlu kolem nás - závěr Pražského divadelního festivalu německého jazyka

V Divadle Komedie se v neděli hrála inscenace vídeňského Schauspielhausu Laskavé bohyně. Román amerického spisovatele Jonathana Littella sklidil hned po svém zveřejnění v roce 2006 řadu prestižních literárních cen i čtenářských skandálů a dočkal se hned několika divadelních ztvárnění. Inscenace Michala Vajdičky ve Slovenském národním divadle získala loni cenu kritiků Dosky za nejlepší inscenaci, režii a Ľuboš Kostelný v roli Maxmiliána Auea i za mužský herecký výkon.

Na rozdíl od Vajdičkovy početně obsazené inscenace vystačí italský režisér Antonio Latella ve vídeňském Schauspielhausu pouze se čtveřicí herců, respektive trojicí herců a jedním zpěvákem. Přesto - nebo zjevně právě proto - je jeho uchopení Littellova románu o to působivější, protože ve shodě s autorem sleduje především to, jak se zlo v podobě hrůzy holocaustu odráží v duši „obyčejného člověka“, který se nijak neliší od svého okolí.

Latellova dramatizace umně proplétá příběh Maxmiliana Auea a jeho přítele Thomase Hausera s odkazem na Aischylovu Oresteiu.

Velkou roli v jeho inscenaci hraje hudba, jednotlivé obrazy jsou - stejně jako v románu - označovány názvy tanců německé či francouzské taneční suity a jejich temporytmus tu má svou formotvornou roli. Stejně tak i scénografie, v níž se hrůzy holocaustu, o nichž hrdinové vypráví, odehrávají před idylickým letním videosnímkem zřejmě z berlínského parku Tiergarten, o němž je ve hře řeč.

Čtveřice herců je dokonale sehraným kvartetem, v němž má každý své přesné místo a zároveň i prostor pro své velké sólo. Prim hrají především oba protagonisté - Thiemo Strutzenberger jako nervní Maxmilian Aue a Steffen Höld jako jeho chladnokrevný kariéristický přítel Thomas. Ve druhé části pak dojde i více na Barbaru Horvath v roli Uny a nevtíravě tichým, leč nezbytným prvkem inscenace je Maurizio Rippa  jako zpěvák pohybující se po scéně s chodítkem v podobě reflektoru, jimž divákům občas nepříjemně (leč ve shodě s tématem naprosto funkčně) svítí do očí.

Prostor téměř čtyřhodinové inscenace (na prodloužení pražského představení se podepsali sami diváci trousící se ledabyle do hlediště s desetiminutovým zpožděním po začátku první i druhé poloviny!) může divákům připadat únavný a ne vždy na sto procent komunikačně naplněný, ale Laskavé bohyně jako umně prokomponovaný celek, včetně skvělých hereckých výkonů, jsou silným divadelním zážitkem, oslovujícím aktuálním tématem rozpoznatelnosti zla a jeho vlivu na duši člověka.

Zleva Thiemo Strutzenberger (Max) a Steffen Höld (Thomas) v inscenaci Laskavé bohyně vídeňského Schauspielhausu.

Foto: archív festivalu PDFNJ

Samotný závěr festivalu pak patřil inscenaci Gasoline Bill, kterou s herci Münchner Kammerspiele nastudoval podle vlastního scénáře režisér a dramatik René Pollesch.

Je to typická polleschovská show poskládaná z nejrůznějších citací, provokující i shazující sebe samu i divadlo jako takové. Jak ukázal i ohlas zaplněného sálu pondělního představení v Divadle na Vinohradech, Polleschovy inscenace dokážou diváky rozdělit na dva ostře protilehlé tábory - jeden z nich se průběžně baví, živě reaguje a oceňuje režisérovy i herecké „fígly“, druhý zůstává Polleschovým humorem nedotčený a v duchu hledá své „ztracené pero“, jak herci tento stav trefně v inscenaci pojmenovávají.

Patřila jsem bohužel do té druhé skupiny, představení mě upřímně nezajímalo, byť jsem si uvědomovala jeho jednotlivé „špílce“ a vychytávky. Ale jako celek mi nic nového nepřineslo. Jak se lze dočíst v citovaných kritikách ve festivalovém bulletinu: „Člověk by musel být opravdu strašný morous, kdyby se tím nenechal převálcovat.“ Nuže, hlásím se do skupiny „morousů“. A zároveň poctivě vydávám svědectví o tom, že zvláště mladší publikum přijímalo Polleschovu inscenaci s velkým nadšením.

Jonathan Litell - Anotnio Latella: Die Wohlgesinnten/ Laskavé bohyně

Divadlo Komedie 30. 11. 2014, Schauspielhaus Wien

René Polesch: Gasoline Bill

Divadlo na Vinohradech 1. 12. 2014, Münchner Kammerspiele

Pražský divadelní festival německého jazyka 2014

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků