Článek
Bylo to nutné, protože rozsah přesahující sedm set stran klade u čtenáře opravdu velký nárok na jeho trpělivost a pozornost. A legendy o tom, jak skupina Slade vyzývala fanynky, aby si sundaly kalhotky, jak Garyho Glittera pro jeho otylost nazývali kritici michelinovským panáčkem či jak si Marc Bolan pod vlivem drogy chtěl sníst svou ruku, jsou příběhy, které i čtenáře, jenž není znalcem scény, vtáhnou do děje.
Ačkoli knihu překládala čtveřice (Pavel Sojka, Michael Kyselka, Daniela Orlando a Zuzana Krulichová), podařilo se uchovat jazykovou celistvost. Občas sice některá věta nedává v češtině ten správný smysl, někde došlo i k faktické chybě (záměna bubeníka The Beatles Petea Besta za fotbalistu George Besta), nicméně celkově se z textu neztratila lehkost ani nadsázka.
Výrazným negativem je, že veškeré obrázky jsou černobílé a vypadají trochu jako reklamní letáky. Chybí velké barevné fotografie zainteresovaných interpretů. Vždyť i sám autor vyzdvihuje fakt, jak zrod barevného televizního vysílání této scéně výrazně pomohl. Hudební subkultury ale nemají pevné hranice a rozlévají se do mnoha dalších řečišť. Koneckonců tato rozsáhlá a velkolepě pojatá kniha výše uvedený fakt dokládá více než dobře.