Článek
Nanao nemá trvalé bydliště. Putuje po světě, někde se zdrží déle, jinde chvíli. Moc toho nenamluví, a že jsem se dočkal odpovědí delších jedné věty, byla zásluha jeho přítele a průvodce Jiřího Weina, hrnčíře a tkalce žijícího od roku 1980 v Japonsku.
Našel jste na svých cestách nějaké místo nebo krajinu, o kterých byste řekl, že se vám nejvíc zalíbily, že vás okouzlily, že jim můžete přisoudit slovo nejkrásnější?
Na světě neexistuje nejkrásnější místo. Proč takovou otázku vůbec pokládat? Každé místo na Zemi je úžasné. Do Čech jsem letěl přes Sibiř a z deseti tisíc metrů jsem viděl pobřeží a rybářské vesnice, a kdybych měl dalekohled, mohl jsem vidět i lidi, co dělají, bylo to vzrušující... Nemyslím si, že máme obdivovat například přírodní parky a rezervace jako cosi zvláštního. Všechno, co existuje, je zázrak.
Samozřejmě že hora Fudži je úžasná, ale abys mohl ocenit její krásu, abys porozuměl té kráse, musíš ji vidět z mnoha míst. Pro mne jeden z nejkrásnějších pohledů byl ze zátoky Ise. (To je pro Japonce známé posvátné šintoistické místo - doplnil Nanaa Jiří Wein.)
Vylezl jsem na Fudži mnohokrát, ale na Fudži nemůžeš vidět Fudži.
A pocit domova? Máte ho v sobě? Cítíte se někde doma? Je nějaké místo, které považujete za svůj domov?
Pro mě je to dost těžká věc. Možná že to je proto, že jsem z domova odešel, když mi bylo čtrnáct. Proto nemám takový pocit náležitosti k domovu a ani ke své rodné zemi.
Většina Japonců používá výraz furusato, to znamená vesnice, ze které pocházím. (Jiří Wein: Furu znamená prastarý a sato vesnice, ale to někdy znamená místo, kde se narodili, ale někdy, u městských obyvatel, to znamená místo, kde se narodil otec; tam se vracejí a navštěvují prarodiče a příbuzné.)
Já mám taky své rodné místo, ale obvyklý cit k němu nechovám. Kterékoli místo, kam přicházím, považuji za svůj domov.
Patříte k lidem, kteří Zemi chápou jako Gaiu, jako celistvý organismus. Myslíte si, že je Gaia schopná přežít, co s ní člověk provádí? To ohromné betonování a drátování, umrtvování?
O tomhle stále přemýšlím, probírám to s přáteli - a nikdo mi na to nedokáže dobře odpovědět. Jen každý vezme hlavu do dlaní a začne přemýšlet. Těžká otázka.
Kdy jste si začal víc všímat své sounáležitosti s podobně založenými lidmi jako je Gary Snyder?
Za války jsem jednou na radaru viděl, jak se k nám blíží stovka letadel B-21, a za hodinu byly nad našimi hlavami. A přitom nás bombardovaly, bylo to zvláštní, podivné...
A na jednu příhodu vzpomínám dodnes. Taky to bylo u radaru, dlouhé hodiny jsem koukal na obrazovku v podzemním bunkru. Vylezl jsem na chvíli ven a najednou se objevila blízko a hodně nízko americká stíhačka. Viděl jsem pilota, pamatuji si, že mě překvapilo, že má docela dlouhé vlasy a vousy jako já - on se díval na mne a já na něho - a zamávali jsme si, já rukama, on křídly. Tři dny potom Japonsko kapitulovalo, císař měl ten známý projev, v rádiu oznámil, že se vzdáváme. Tehdy jsem si řekl, že náš čas konečně přišel.
Už během války jsme si totiž s mnoha kamarády, hlavně nižšími důstojníky, povídali o tom, jak by bylo možné skončit s válkami navždycky. Oficiálně se říká, že všichni japonští vojáci nadšeně umírali pro císaře, ale to není pravda. Po válce jsem měl proto velký pocit naděje, že přicházejí lepší časy.
Vyrůstal jste v předelektronické době a učil jste se prostřednictvím tradičních knih. Ale dnes většina informací už probíhá po síti, svět je ukrytý v neviditelných bitech, kultura se digitalizuje... Jak se s tím vyrovnáváte?
Pro mě to žádná velká změna není. Už třeba proto, že jsem byl radista, a taky jsem se vždycky zajímal o vědu - takže osobně to nepokládám za velkou změnu.
Jenom jedna věc mi dělá starost: Teď my, lidé, lidstvo, příliš závisíme na technologiích a je stále méně a méně příležitostí, kdy se můžeme dotýkat půdy. Například žížala. Když jsem byl malý, tatínek nebo dědeček nám vždycky kladli na srdce: Nečůrej na žížaly! V tom příkazu byla uložena výchova k tomu, abychom respektovali jiné formy života. Dneska v tomhle smyslu nikdo mladé lidi nevychovává.
U vás se dětem říká, že nemají čůrat na žížaly?
Pochybuji. Ale z vlastní zkušenosti vím, že děti po takovém vedení instinktivně touží, i když to nedokážou formulovat.
Myslím si, že Issa Kobajaši (J. W.: To je klasik japonské poezie z 19. století, vyšel nedávno česky a Nanao si to vydání tady koupil.) by mohl být dobrým čtením i pro vaše děti.
Píše haiku, třeba takováhle: Vrabčáci, sirotci, / pojďte si hrát / se mnou!. Nebo: Pod rozkvetlými stromy / se všichni přátelí / a nikdo není cizí. Či: Sedni si, mucho, na kaši, / potvůrko malinká, / posluž si!
Když si na vás sedne moucha, plácnete ji, nebo ji odeženete?
Jen ji odeženu.
Nevím, jestli jste napsal někdy milostnou báseň, ale jedna z těch, které vyšly v českém překladu, mne navedla, že se vás musím zeptat: Byl jste někdy zamilovaný?
Proč bych neměl být? Samozřejmě. Mnohokrát. Doopravdy. Miloval jsem mnoho dívek, snad až příliš mnoho. A ony mne také moc milovaly.
A vy jste se s žádnou neusadil...
Já nakonec vždycky utekl. Nevydržím na jednom místě. Mockrát jsem musel to lano, které nás spojovalo, přetnout.
Máte děti?
Mám čtyři děti. První je dcera Tai, žije v San Francisku a nedávno porodila dvojčata, chlapečka a holčičku. V zimě za nimi pojedu. Pak mám dva japonské syny od jedné maminky. Jeden se jmenuje Jui, to znamená spojení nebo svazek, a druhý Mizu, to znamená voda, ale v tomhle případě je to svěžest. Juiovi je šestadvacet a je strojvůdcem.
(J. W.: Mizu je o šest let mladší, Nanao s Šijuko, jejich maminkou, nežil, ale občas za nimi jezdil a ona později požádala Nanaa, jestli by neudělali Juiovi bratříčka. A ten se narodil, zrovna když jsem přijel do Japonska. Pamatuju se na to zvlášť dobře, protože jsem pomáhal u porodu.)
A pak ještě Issa, tomu je dvacet jedna a jeho maminka Carol žije v Novém Mexiku.
KDO JE NANAO SAKAKI?
Nanao Sakaki (1923) se narodil na ostrově Kjúšú v rodině barvíře. V roce 1943 jej povolali do armády, což přispělo k tomu, že se začal zajímat o uspořádání světa, hodně číst a pokoušel se psát úvahy o tom, jak změnit japonskou společnost. Po válce se už domů nevrátil, žil v Tokiu mezi lidmi bez přístřeší, později ho zaměstnal nakladatel a myslitel Sanehiko Jamamoto.
Po dvou letech však toto místo Nanao opustil a vrátil se na ulici, aniž se přestal vzdělávat. Pohyboval se mezi umělci a postupně získal pověst neoficiálního kritika. Po prvním delším putování japonskými horami uspořádal v roce 1959 se sochařem Šinem Higučim výstavu Oslava pralesa - jako protest proti průmyslovému kácení starých lesů a výsadbě monokultur.
Postupně se kolem něho vytvořila svérázná Bum Academy - univerzita tuláků a na ostrově Suwa-no-se v roce 1967 dokonce komuna. To už se znal s Allenem Ginsbergem a Gary Snyderem, kteří za ním do Japonska přijeli v roce 1963.
V roce 1975 uspořádal první festival japonského undergroundu - Univerzální mírovou konferenci - a přeložil do japonštiny Snyderovu knihu Želví ostrov. Se Snyderem o pár let později přednášel v Austrálii. Jezdil po světě, jeho verše začaly vycházet knižně.
První výběr Weinových překladů z Nanaovy poezie vyšel v roce 1990 v nakladatelství Pražská imaginace, druhý výbor nazvaný Nanao vydalo nakladatelství Jitro v roce 2002.
(J. W.: Tomu dali jméno po básníkovi Kobajašim, o kterém Nanao mluvil, protože si jej velice váží.)