Článek
Proč to děláte?
Pro mě je to důležité, mohu taky říci, že je mojí prací Palestincům, Izraelcům, každému kdekoli zpívat své písně, vyprávět příběhy o mně a mém životě a mých sousedech.
Jaké je spolupracovat s izraelskými muzikanty?
Pro mě je to zajímavé, protože já něco přináším lidem, s nimiž spolupracuji, a oni zase přinášejí něco zajímavého pro mne. Kombinace vytváří odlišné umělecké dílo, na které jsou obě strany hrdé. Mě zajímají všechny druhy hudby a dělám to už dlouho.
Jak?
Deset let, ale jsou doby, kdy je situace v Jeruzalémě velmi špatná, kdy v žádném případě nešlo dělat společné izraelsko-palestinské akce, jako třeba loni v říjnu, kdy to bylo (kvůli útokům Palestinců nožem) nemožné, bylo to příliš nebezpečné.
Nemáte strach, že se stanete terčem nějakého útoku?
Ano, ale ne pořád. Jsou tu určitá nebezpečná období, kdy se něco může stát, kdy jsou lidi zabíjeni nebo napadáni. V době zvýšeného napětí není dobré se pohybovat na izraelské straně, zamířit tam v té době není dobrý nápad. Lidé vás mohou napadnout a mnoha se to už stalo. A naopak, když jsi Izraelec, tak není dobré chodit na palestinská území.
Jaké je hrát v Izraeli jako Arab?
Nehraju tam často, hraju na Západním břehu Jordánu, v Palestině a někdy taky v Izraeli. Je to komplikované, potřebujete najít to pravé místo a správné publikum. Nepřijme to každý.
Co myslíte tím pravým publikem, když jste říkal, že zpíváte všem?
Nestalo se mi, že bych někde vystupoval a lidi s tím nebyli spokojení, ale jsou místa, kde vás nebudou vítat, když budete zpívat v arabštině. Musíte však porozumět prostředí, kde se akce koná, a pochopit, kdo na ni přijde.
Stalo se vám, že by někdy vaše vystoupení bylo zrušeno?
Musíte reakce předvídat předem. Jednou jsem měl hrát na společném koncertě palestinských a izraelských umělců, a konal se protest, aby se akce ukončila, takže jsme nemohli hrát.
Kdo proti koncertu protestoval?
Izraelské ultrapravicové skupiny, které jsou proti tomu, aby Izraelci a Palestinci byli společně, stejně jako to dělá palestinská skupina BDS (vyzývající k bojkotu všeho izraelského).
Jak nahlížíte budoucnost Izraelců a Palestinců? Vidíte jako řešení vznik palestinského státu?
Já bych si přál jeden stát, kde by žili všichni společně, protože si navzájem můžeme pomáhat a navzájem se obohacovat. Nevěřím v separaci a vytvoření dvou států. Už teď je to oddělené, stojí tam zeď a lidé nemohou mluvit jeden s druhým a nejsou tam žádné společné (izraelsko-arabské) aktivity, Izraelci a Palestinci spolu dělají jen málo věcí.
Nemáme se svým názorem potíže i na palestinské straně, mnozí touží po nezávislém palestinském státu?
Věřím v to, v co věřím, s mojí ideou ale souhlasí různé typy lidí. Samozřejmě je tu i opozice proti tomu.
Neměl jste někdy chuť emigrovat?
Rád bych odjel někam studovat, pokračovat ve studiích a vrátit se, ale nevím, jestli bych chtěl úplně odejít. Koneckonců mám svou identitu, je to můj domov, vyrůstal jsem tam, žil jsme v uprchlickém táboře, neměl jsem to tam rád, ale je to můj domov. Po každého je to dilema a nikdo nemá řešení. Rád bych odešel z uprchlického tábora a vedl normální život. Jako umělec dělám, co mohu, a doufám, že svými akcemi, jako je spolupráce s izraelskými muzikanty, to zlepším, že kulturními aktivitami inspiruju ostatní Izraelce i Palestince.
Co bylo nejtěžší v uprchlickém táboře?
V uprchlickém táboře je všechno těžké, vyrůstat na ulici bez policie, která by vás chránila, bez izraelské i palestinské policie. Uprchlický tábor je místo, kde se jen přežívá, není tam žádná správa, je tam OSN, ale ta nemůže plnit všechny potřeby, aby tam byl skutečný život.
Nejtěžší je narůstající počet lidí, žijících na velmi malém prostoru, kde nefungují žádné služby, neposkytují je ani Izraelci ani Palestinci, zástupců OSN je málo a školství je špatné a zdravotnictví velmi špatné. Možná to nevíte, ale uprchlické tábory vznikly v Palestině v letech 1948 a 1967, tedy před mnoha lety, a nyní tam stojí domy.