Článek
Většina inscenací nepřekvapila po stránce režijní invence, dalo by se hovořit o solidním standardu více či méně zručně nastudovaných titulů. Čím však slovenské divadlo takřka vždy příjemně zasáhne české publikum, je vysoká úroveň hereckých výkonů a především herecké souhry, která mnoha českým inscenacím chybí. Patrné to bylo jak na inscenacích renomovaných bratislavských souborů, Slovenského národního divadla, Astorky Korzo, Štúdia L+S i nového Divadla Aréna, tak i na martinském a nitranském vstupu do letošního festivalu.
Pražské (a letos poprvé i karlovarské) publikum mohlo tak ocenit nejen herecký koncert již známých osobností, jako jsou Emília Vašáryová, Juraj Kukura, Anna Šišková, Milan Lasica, Marián Geišberg, Vladimír Hajdu, Csongor Kassai a dalších, ale seznámit se i s novými jmény mladých slovenských herců, o nichž se zatím nemělo možnost mnoho dozvědět. To je jedním z nejsympatičtějších rysů festivalu, který si za deset ročníků již vydobyl značné renomé. Doufejme, že se s některými slovenskými soubory i jednotlivci budeme pravidelněji vídat i během divadelní sezóny.
S velkým napětím byl očekáván závěrečný titul festivalu - muzikál Do naha!, který podle populárního britského filmu The Full Monty napsala dvojice amerických autorů Terence McNally (scénář) a David Yazbek (hudbu) a který na jevišti Státní opery Praha uvedl soubor Nové scény Bratislava.
Jak se dalo od muzikálu očekávat, vytáhl si z filmové předlohy především atraktivní story pětice mužů, které nezaměstnanost přivedla k zoufalému pokusu proniknout do světa šoubyznysu jako striptéři. Tam, kde se filmu daří autentické nahlédnutí do anglické sociální reality, z níž příběh vyrůstá a v níž kotví, soustřeďuje se muzikál spíše na pikantnost proměny seriózních chlapíků v playboye snažící se prodat své narůstající pivní svaly a dokázat ostatním a hlavně sobě, že dokážou jít až na samý, byť pro ně silně stresující moment. I když ten se, vzdor mnoha slibům, vlastně až tak úplně nekonal.
Muzikál Do naha! možná i česky
Popravdě řečeno se muzikálu nepodařilo filmovou předlohu překonat, ani obohatit o další výraznou kvalitu, hudba nepřináší žádné strhující hity a místy z celého pokusu tak trochu trčí "muzikálové dráty" ve smyslu pocitu "teď prostě musí přijít song". První polovina tříhodinového kusu je hodně zatěžkaná, teprve ve druhé se zdá, že se kolečka otáčejí trochu rychleji a motor se už zahřál.
Inscenace nese stopy Bednárikova zavedeného rukopisu, který pracuje s osvědčenými "triky" na scéně, střídající (mnohdy zbytečně popisně) mobilní náznaky dějiště. Zkušený režisér ví, kdy má přijít efektní taneční číslo a kdy song v působivém bodovém nasvícení, ale ničím novým nepřekvapí. Sází na herce a má štěstí, že v pětici mužských protagonistů má typově i herecky rozrůzněnou partu, s níž by se ale jistě dalo pracovat vynalézavějším způsobem.
Přesto se stali pánové Miro Noga, Roman Fedér, Stanislav Král, Csongor Kassai, Viktor Horján a Ivo Heller po zásluze miláčky publika, mimo jiné pro své pěvecké a pohybové kvality i ochotu k sebeironickému shození. Méně se (zejména pěvecky) dařilo jejich dámským protějškům, s jedinou výjimkou, a tou byla Eva Matejková v neodolatelné klavíristce Jeanette. Bratislavská Nová scéna přivezla muzikálový titul, jehož se jistě zmocní záhy i české scény (už se leckde studuje). Stalo se tak ostatně už před lety s muzikálem Pokrevní bratři, tehdy ale byl dojem z díla i inscenace o mnoho silnější.