Článek
Tanaka patří k nejvýznamnějším představitelům stylu butó, který se učil od jeho zakladatele tance Tatsumy Hidžikaty.
V Praze se objevil už v polovině osmdesátých let, kdy zrovna dostal ocenění Nejlepší tanečník císařství. Ředitel Divadla Archa Ondřej Hrab, který se na vystoupení podílel organizačně, uvedl: „Tanaka tančil většinu představení nahý, jeho tělo bylo nalíčeno tmavou hlinkou a jeho pohyby oscilovaly mezi emocionálními výbuchy a nesnesitelnou pomalostí, mezi božskou krásou a zvířecí ošklivostí. Že se takovému tanci říká butó, tehdy nikdo nevěděl. To bylo dobře, taková situace je pro umění nejlepší. Publikum je vnímá bezprostředně bez apriorních hodnocení a předem připravených škatulek."
Min Tanaka a Šiho Išihara při tanci
Během osmdesátých let se Tanaka do Prahy vrátil ještě několikrát, přijel i se členy svého souboru, jak ale říká Hrab: „Zatímco na západě vystupoval ve velkých operních domech, v komunistickém Československu se stal součástí uměleckého podzemí.“
To se ale změnilo po jeho pádu, protože v roce 1992 uvedlo Národní divadlo jeho Svěcení jara. V devadesátých letech se v Praze objevoval pravidelně, ale to se v novém tisíciletí změnilo. „Zaměřil svůj zájem na asijské země. Tančil v Číně, v Koreji, ve Vietnamu i v deštných pralesích Indonésie,“ uvedl Hrab a dodal, že ho ale nyní lze vidět i na stříbrném plátně.
Min Tanaka tančí na rýžovém poli
Tanaka jako filmový herec.
„V poslední době se z něj stal vyhledávaný filmový herec,“ uvedl Hrab. Film Tasogare Seibei (Samuraj soumraku, 2002) byl nominován na Oscara a Tanakovi vynesl za herecký výkon cenu Japonské filmové akademie. Ve filmu Maison de Himiko (Hotel Himiko, 2005) hrál nevyléčitelně nemocného majitele hotelu pro gaye. Četná ocenění získal film Map of the Sounds of Tokyo (Zvukové mapy Tokia, 2009).
V současné době dokončil Tanaka film 47 roninů, kde hraje po boku Keanu Reevese. Film bude uveden do kin v listopadu.