Hlavní obsah
Michal Hrůza již chystá nové album. Vydat by ho chtěl v následujícím roce. Několik nových písní už napsal. Foto: Ondřej Pýcha

Michal Hrůza: Koncerty jsou pro mě i zajímavými výlety do minulosti

Hudebníci pro své koncerty vždy rádi vyhledávali a vyhledávají zajímavá místa i pojetí. Michal Hrůza to dělá také. Zanedlouho zahraje v rámci turné Symphonica na třech místech s osobitým geniem loci. Již 9. června v zahradě trojského zámku v Praze, 17. června na zámku Kačina a 24. června na brněnském hradě Špilberk. Doprovodí jej jeho Kapela Hrůzy, ženský symfonický Bon Art Pops Orchestra a Kühnův dětský sbor.

Michal Hrůza již chystá nové album. Vydat by ho chtěl v následujícím roce. Několik nových písní už napsal. Foto: Ondřej Pýcha
Michal Hrůza: Koncerty jsou pro mě i zajímavými výlety do minulosti

Jak vznikl nápad spojit vaše písně se symfonickým orchestrem?

Nejprve jsme v rámci hledání originality vymysleli, že uděláme koncert tam, kde nikdo z naší poprockové branže nehrál. Zvolili jsme si pražské Rudolfinum. Rozepsali jsme mé písně pro orchestr, přidali k nim dětský sbor a odehráli koncert, který jsme navíc natočili. Bylo to v roce 2018.

Ukázalo se, že to funguje, a nám přišlo líto nepokračovat. Kromě toho se do Rudolfina vešlo jen asi tisíc lidí, a tak jsme si řekli, že přečkáme covidovou pauzu a po ní připravíme stejné koncerty do venkovních prostor. Rozhodli jsme se pro zahrady zámeckých parků, což jsou velmi příjemná místa. Na pódiu nás s kapelou, orchestrem a dětským sborem bude asi sto dvacet. Budeme mít k dispozici špičkovou techniku, která zajistí, aby byl kvalitní zvuk v celém prostoru.

Navíc jsme ty koncerty propojili s mým životním výročím. Je mi padesát let. Koncerty, které měly být původně loni, by se konaly v době, kdy mi ještě padesát nebylo. Teď už jsem toho věku dosáhl, takže to do sebe krásně zapadá.

Jak jste k aranžování písniček pro orchestr přistupovali?

Jejich autorem je Karel Heřman z mé kapely. Pojal to samozřejmě velmi zodpovědně. Digitální plochy z původních verzí písniček rozepsal pro orchestr, tam, kde znějí klávesy, hrají teď i smyčce, orchestr prostě není k písním jen přidaný. Když teď některé melodie hrajeme, nabývají úplně nového významu. Mnohé skladby jsou také obohacené o další melodie.

Největší rozdíl oproti koncertu v Rudolfinu bude ale ten, že naše kapela už nemá členů pět, nýbrž šest. Po skonu Mekyho Žbirky se k nám přidal Honza Horáček, jenž byl členem jeho skupiny. Perfektně zpívá, hraje na kytaru i klávesy, čili Kapela Hrůzy v rozšířeném obsazení zní už dnes také jinak. Na ty koncerty se moc těším.

Proč jste Honzu Horáčka do kapely vzali?

Je to skvělý muzikant a člověk. Také jsme chtěli vrátit laskavost Mekymu. Když jsem kvůli svému těžkému zranění nemohl před osmi lety vystupovat, a trvalo to skoro rok, nabídl třem členům mé kapely, že je vezme do své. Umožnil jim tak normálně fungovat i žít. Proto jsme měli vnitřní potřebu pomoci někomu z jeho kapely také.

Honza Horáček je i autor písniček. Bude skládat i pro vás?

Doufám, že ano. Mám už nastřádaných sedm osm nových skladeb a počítám s tím, že zhruba za rok vydám nové album. Věřím, že se Honza do skládání zapojí a že na nové desce budou i jeho písničky.

Zkoušíte už na koncerty se symfonickým orchestrem a dětským sborem?

Kapela Hrůzy už zkouší. Protože jsou partitury napsané v notách, před prvním koncertem 9. června v Praze se s orchestrem dvakrát třikrát sejdeme a budeme zkoušet spolu. Osobně si myslím, že to budou jedny z nejlepších koncertů, které zažiju.

Michal Hrůza

Foto: Universal Music

Narazili jste při přípravě písniček pro koncert v Rudolfinu na nějakou, která se symfonickým orchestrem takříkajíc udělat nešla?

To se nestalo. A nestalo se ani, že by se nějak zásadně lišila naše původní představa od výsledné podoby. Chtěli jsme v nových aranžích připravit hlavně písničky, které diváci znají. Vždycky si totiž strašně rádi zazpívají s kapelou.

Jsme souběžně na turné k mé poslední desce, která kvůli covidu nebyla předtím naživo prezentována. Na začátku jsme z ní hráli pět nových písniček, ale cítili jsme, že je lidé ještě moc neznají a koncert trochu padá. Jednu jsme tedy ubrali, ačkoli jsem přesvědčen, že se to bude v budoucnu vyvíjet.

Koncerty se symfoniky a dětským sborem jsme postavili na známých písních. Připravili jsme jich nějakých pětadvacet, vystoupení potrvá skoro dvě hodiny.

Když už se všechno pečlivě připraví, proběhnou zkoušky a najme se prvotřídní technika, nepřipadnou vám tři koncerty málo?

Připadnou. Jenže my už je v plné palbě jednou připravovali a museli jsme je, jak už jsem říkal, kvůli covidu zrušit. Největší problém je v technickém zabezpečení. Připravit koncert pro dva tři tisíce lidí je dost náročné.

Diváci, kteří si zaplatí vstupné, musí mít komfort, musí být zabezpečené občerstvení, toalety, a hlavně se musí postavit pódium, které udrží těch sto dvacet lidí, musí na ně být odevšad dobře vidět a odevšad musí být dobře slyšet. Jde tedy především o technické parametry a ty jsme teď schopni naplnit na těch třech místech. Chceme, aby si každý člověk, který přijde, koncert náležitě užil.

Sledujete obecně vystoupení skupin se symfonickými orchestry?

Snažím se. Poprvé mě dostala skupina Lucie, když se v roce 2011 spojila s orchestrem. Slyšet známé písně podpořené tak mocným tělesem byla nádhera.

Vždycky je pro hudebníky a zpěváky úžasné, když jsou na pódiu, diváci s nimi zpívají refrény a k tomu ještě zní orchestr. Osobně se v takových chvílích cítím být zprostředkovatelem emočního vnímání světa krásy, což je skvělý pocit.

Máte takový pocit třeba i v případě písničky Zejtra mám, která patří k nejstarším ve vašem repertoáru a současně je to jedna z těch, jejichž refrén si diváci na koncertech zpívají?

Ano, pořád. Bylo ale období, kdy jsem ji už nechtěl hrát. Říkal jsem si, že už ji máme v koncertním repertoáru spoustu let a mohli bychom si od ní odpočinout. Jakmile jsme ji ale vyřadili, začala mi chybět. A tak jsme se k ní vrátili.

Navíc se mi stává, že když zpívám a hraju písničky na koncertech, evokuje mi to stav, v němž jsem byl, když jsem je skládal. Koncerty jsou tedy pro mě i takové zajímavé výlety do minulosti. A když mi k tomu ještě lidé svým zpěvem pomáhají, nemohu si víc přát.

Vzpomínám si na jeden koncert Davida Bowieho. Bylo znát, že mu není nejlépe, přesto ale zahrál skladbu China Girl, která je geniální. Věděl, že ji lidé chtějí slyšet, a tak jim ji dal. A oni věděli, že je chtěl potěšit, a pořádně mu za to zatleskali.

Máte v repertoáru písničku, při jejíž prezentaci prožíváte zvláštní pocity?

Ano, mám. Jmenuje se Winston Smith. Je inspirována Orwellovým románem 1984. Když byla v Rudolfinu doplněna ještě zvukem symfonického orchestru, její poslání se pro mě znásobilo. Byl to velice intenzivní pocit. Po tom koncertě jsme ji zase začali hrát i na našich běžných vystoupeních.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků