Článek
„Lidi kolikrát nekoukají vpravo vlevo, což je škoda, protože můžou zdarma vidět kvalitní díla od světoznámých autorů, která se dnes prodávají za statisíce,“ vypráví asistent na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (VŠUP).
Za jedno z nejvydařenějších výtvarných děl považuje opěrné zdi stanice Vyšehrad sochaře Stanislava Kolíbala. Krásný je podle něj obklad připomínající skleněné cívky od Františka Víznera na nástupišti stanice Karlovo náměstí nebo skleněné tvarovky geniálního Václava Cíglera na náměstí Republiky. Oceňuje i dnes již neexistující monumentální skleněnou tavenici na Národní třídě dua Stanislav Libenský a Stanislava Brychtová.
Po revoluci se toto období kulturně nezhodnotilo
„Jestliže se v zahraniční literatuře v 70. – 80. letech objevil nějaký Čechoslovák, byli to oni dva, naši nejslavnější výtvarníci z té doby, kteří vymysleli technologii taveného skla,“ vypráví.
Ani keramický obklad malíře Zdeňka Sýkory, který patří mezi nejsbíranější české umělce 20. století, na Můstku obdivovat nelze, protože je součástí baru, kvůli trafice byl na stanici Strašnická odstraněn skleněný geometrický reliéf od výtvarníka Karla Vaňury.
Díla z metra ze 70. a 80. let minulého století bývají podle Karouse neprávem opomíjená anebo dokonce zatracovaná.
„Po revoluci se toto období kulturně nezhodnotilo, jednoduše se všechno hodilo do jednoho pytle. Rozumím lidem, kteří v té době žili a mají ji spojenou s nepřízní, šikanou. Pro moji generaci, která už nebyla ani v Pionýru, je dobré podívat se na ty věci z ptačí perspektivy, bez předsudků, a uvědomit si, že jde často o velmi kvalitní díla,“ říká s tím, že práce s veřejným prostorem byla rozhodně lepší než dnes. Za dvacet let se podle něj na nových trasách neobjevila žádná hodnotná výtvarná realizace.
Výtvarné realizace v metru máme nejlepší na světě
Nejlepší autoři té doby tvorbu pro hromadnou dopravu rozhodně nebrali jako podřadnou věc, ujistil. Byli rádi, že se vyhnou cenzorským zásahům, protože třeba sklo nepodléhalo dohledu státu. Nezřídka režimu vytřeli oči, do svých prací vkládali skrytá poselství. „Naše výtvarné realizace v metru jsou pravděpodobně nejlepší na světě,“ myslí si umělec.
Na druhé straně nepřehlédnutelný Budovatel metra od Františka Radvana u stanice metra Chodov, dříve Budovatelů, patří k podřadnějším plastikám, poznamenal. Přesně splňoval zadání – byla to bronzová realistická nadživotní socha budovatele. I takové výtvory by měly zůstat na místě, aby lidé věděli, jak postupovala doba. „Odstraněním takových věcí vymažeme paměť národa,“ varuje Karous. Z minula se dochovalo asi 100 realizací, které nyní prozkoumá skupina. Publikace o nich by mohla vyjít za rok.