Hlavní obsah
Postavu správce Malvolia má Martin Pechlát rád pro její dvojznačnost. Foto: Viktor Kronbauer

Martin Pechlát: Každou postavu se snažím lidsky obhájit

Martina Pechláta si milovníci filmu vybaví jako nesmělého potápěče z Účastníků zájezdu, divadelní diváci zase jako Huga Pludka z Havlovy Zahradní slavnosti, Goebbelse z Divadla Komedie, za něhož dostal Cenu Thálie, Karla Kopfrkingla ze Spalovače mrtvol anebo Goethova Fausta, jehož vytvořil v uplynulé sezóně v činohře pražského Národního divadla.

Postavu správce Malvolia má Martin Pechlát rád pro její dvojznačnost. Foto: Viktor Kronbauer
Martin Pechlát: Každou postavu se snažím lidsky obhájit

Na Letních shakespearovských slavnostech je již třetím rokem Malvoliem ve Večeru tříkrálovém, který se vrací 27. července na ostravskou a poté brněnskou scénu, od 9. srpna se bude opět hrát i na Pražském hradě.

Byl Malvolio vaší první postavou na Letních shakespearovských slavnostech?

To ne, už předtím jsem zde hrál Ariela v Korčákově inscenaci Bouře a pak dvojroli Antifola efezského a syrakuského v Rajmontově režii Komedie omylů. A ve svých divadelních angažmá jsem již v Hradci Králové hrál jednoho z vojenských pánů v inscenaci Troila a Kressidy. O deset let později jsem v téže Shakespearově hře, už v Národním divadle, v režii Davida Radoka vytvořil Achilla.

A ještě v Hradci jsem si v Morávkově inscenaci zahrál Othella. Moc rád také vzpomínám na Richmonda v Richardu III. nastudovaného na replice Shakespearova Globu v pražské Stromovce. Tam se hrálo naprosto skvěle.

V čem je hraní pod širým nebem jiné?

Má úplně jinou atmosféru než inscenace v kamenném divadle. Ostatně i diváci na tato představení přicházejí se zcela odlišným očekáváním. Většinou v první řadě nejde o hledání nových přístupů k titulu, ale spíše o to diváky zaujmout a pobavit.

Co se týče hereckých prostředků, není tu místo pro drobnokresbu, protože herecké sdělení musí dojít k divákům od první až do poslední řady. Mezi nimi bývá někdy dost značná vzdálenost. Proto se mi tak dobře hrálo v replice alžbětinského Globu, kde měli diváci k hercům odevšad stejně daleko.

Je to pro vás Shakespeare něčím specifický?

Shakespearovy postavy jsou zajímavé, živé a bohaté v tom smyslu, že herci umožnují jít na ně různým způsobem, samozřejmě vždycky záleží na interpretaci režiséra. Ale samotný materiál těch postav je fantastický.

To platí i o Malvoliovi, který bývá někdy velice komický, ale také z něho může jít strach. Řekla bych, že jsou vám podobně dvojznačné postavy blízké…

Jistě, protože jsou herecky vděčné. Já se vždycky snažím každou postavu lidsky obhájit, hledat důvody, které ji vedou k určitému jednání. V případě Malvolia je tu historická motivace, pro nás dnes už nečitelná: v jeho postavě Shakespeare zkarikoval puritány, což v tehdejší Anglii rezonovalo až do pocitu jisté škodolibé katarze, protože puritáni byli pověstní svými praktikami srovnatelnými s StB, ale to je pro nás těžko přenosné, takže z Malvolia někdy zbývá jen nemotivovaná komická figura.

Mně se na něm líbí, že má v sobě touhu, ambice, komplex, mindráky. S tím vším se dá pracovat. Shakespearovy postavy nikdy nejsou jen černobílé, vždycky mají trošku pravdu, trošku možnost se obhájit, prostě jsou geniálně napsané. Takže hrát je znamená radost.

Jaký typ postav je vám sympatický?

V každé postavě se vždy snažím představit si sebe sama. Skrze sebe najít její způsob myšlení, pochopit a obhájit ji, ať je to hajzlík nebo sympaťák. Hajzlíci se hrají mnohem líp.

Co vás po dvaceti letech u divadla na herectví baví?

Tuhle otázku si v poslední době často kladu. Prvotní nadšení, kdy vás u divadla baví úplně všechno a máte před sebou velkou touhu uplatnit se, jít dál, to časem vyprchá. Tím nechci říct, že bych byl už na vrcholu kariéry nebo za ním, vždycky je možné jít dál, ale v mém věku už je daleko těžší hledat motivaci stále znovu, protože o divadle a jeho smyslu víc přemýšlíte.

Spolupracoval jste s různými typy režisérů. Co od režiséra očekáváte?

Partnerství. To, aby mě režisér dokázal nasměrovat na správnou cestu. Když začínáte zkoušet, tak devadesát devět procent věcí, které uděláte, je špatně. Jen velmi dobrý režisér dokáže z toho vyhmátnout to jedno procento, z něhož lze roli vybudovat.

Aby to nastalo, musí mezi námi panovat oboustranná důvěra, abychom spolu byli s to komunikovat a aby nás to bavilo. Mě totiž velmi baví mluvit o roli a zkoušet různé cesty, jak ji vytvořit.

Je pro vás partnerství důležité i na jevišti?

Naprosto. Divadlo je něco jako kolektivní sport, to není sólový tenis, ale hokej, fotbal, házená, kde je nutná absolutní souhra všech. Když tohle nefunguje, nevznikne nikdy dobré divadlo. Ale když to funguje, tak – řečeno sportovní terminologií – i z průměrných hráčů může být skvělý tým.

Co očekáváte od divadla jako divák?

To, co nedokážu slovy pojmenovat, co mi neposkytne žádný jiný zážitek. Ale já už jsem se naučil neočekávat v podstatě nic, protože když člověk něco příliš očekává a ono se to třeba nedostaví, následuje velké zklamání. Nicméně párkrát jsem v divadle měl tak nádherné zážitky, že na to hned tak nezapomenu.

Ale k divadlu patří pozitivní zážitek i zklamání, protože ne všechno se vždy povede – a není to žádná katastrofa! A navíc každý máme jiný vkus, takže věřím, že každý divák si na představení najde něco svého. A to se může velmi lišit, protože naštěstí nejsme všichni stejní.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků