Hlavní obsah
Marie Rottrová oslavila jubileum reedici alba soulových písniček. Foto: Lenka Hatašová

Marie Rottrová slaví své osmdesátiny a říká: Zpěv jsem nikdy nestudovala

Zpěvačka Marie Rottrová dnes slaví osmdesáté narozeniny. Při té příležitosti vyšla vinylová reedice alba Lady Soul 14x/1970-2021 s novou písničkou Pozhasínej. Česká televize dnes uvede dokument Marie Rottrová: Tak to mám ráda. Větší oslavy narozenin však musela zpěvačka zrušit kvůli covidu, se kterým se potýká. Má lehký průběh.

Marie Rottrová oslavila jubileum reedici alba soulových písniček. Foto: Lenka Hatašová
Marie Rottrová slaví své osmdesátiny a říká: Zpěv jsem nikdy nestudovala

Kdy jste poznala, že součástí vašeho života bude hudba?

Myslím si, že to nebyl žádný konkrétní okamžik. Matně si pamatuju, jak jsem stála v kuchyni v postýlce u kachlových kamen, tatínek hrál vedle v obýváku na klavír a já zpívala. Muzika byla můj celoživotní partner. Byla jsem jí obklopena od dětských let. Chodila jsem se učit hrát na klavír, potom jsem zpívala ve sborech.

Pravda je, že když jsem se pak hudbou začala zabývat víc, například když jsme na gymnáziu měli kapelu, ve které jsem zpívala, byla jsem rozhodnutá, že s ní setrvám. Přihlásila jsem se do soutěže Hledáme talenty, v níž jsem postoupila do finále. Potom jsem začala natáčet písničky v ostravském rádiu, přišla televize, zpívala jsem párkrát ještě v černobílém živém vysílání, a také koncerty. Muzika je s mým životem propojená a na síle v něm nabývala velmi nenápadně.

V současné době je mezi mladými zpěváky na hudební scéně velké konkurenční prostředí. Bylo to tak i v šedesátých letech, kdy jste začínala?

V Ostravě byla scéna populární hudby malá, všichni jsme byli kamarádi. Scházeli jsme se, navzájem se podporovali, takže si myslím, že jsme si sice byli z logiky věci konkurenti, ale fakticky jsme to tak nebrali.

Hrajete pořád na klavír?

Přestala jsem hrát před pěti lety, protože jsem měla zlomený palec. Stalo se to tři týdny před mým koncertem v pražské O2 areně a já na něm zpívala s ortézou. Pořád mám s tím prstem problém. Občas sice ke klavíru sednu, ale není to plnohodnotné hraní. Stále to dost dobře nejde.

Hrajete i na jiné nástroje?

Ne, pouze na klavír.

Zkoušela jste nějaké písničky u klavíru složit?

Nikdy jsem to nedělala cíleně, protože skládání písniček ani psaní textů není mé řemeslo. Když už se k tomu uchýlím, musí mě něco inspirovat. Někdy mě text ovlivní natolik, že mě začne napadat nějaká melodická linka, a někdy je to naopak, dobrá hudba mě inspiruje k textu. Vždycky to ale bylo spontánní, nikdy jsem si nesedla ke klavíru a nezačala komponovat písničku.

Naštěstí jsem měla vždycky výborné autory, na které jsem se mohla spolehnout. Všichni byli a jsou skvělí řemeslníci.

Marie Rottrová pořídila tuto fotografii před několika dny.

Foto: archiv umělkyně

Kteří pro vás byli nejdůležitější?

Zásadní pro mě byl Jaroslav Wykrent. Psal mi celé písničky, hudbu i text, proto ho jmenuju na prvním místě. Velmi důležití pro mě byli také Vladimír Figar, Richard Kovalčík, textaři Jarek Nohavica, Jiřina Fikejzová, Zdeněk Borovec, Pavel Vrba, Vladimír Poštulka a další.

Občas jsem si také pro písničku sáhla do anglo-saské muziky. Zpívala jsem coververze, zvláště v prvních letech na hudební scéně.

V čem pro vás byly přínosné?

Vždycky jsem si vybrala písničku, která se mi moc líbila a chtěla jsem ji zpívat. Bylo to v šedesátých až osmdesátých letech, kdy se k našim posluchačům spousta dobré světové hudby vůbec nedostala. Byla jsem ráda, že jsem ji mohla prostřednictvím coververzí našemu publiku zprostředkovat.

Kolikrát to byly písničky, které tu nebyly moc známé. Například Bouda Na hororu, kterou česky otextoval Pavel Vrba, nebo Muž číslo 1 s textem Jarka Nohavici. K francouzským šansonům mi psala texty Jiřina Fikejzová. Začalo to písničkou To mám tak ráda, následovaly Máma nebo Půlnoční pláž. Některé zahraniční písničky mě velice inspirovaly, a když se jich ujali dobří čeští textaři, chtěla jsem je zpívat.

Studovala jste i zpěv?

Nikdy jsem ho nestudovala a s oblibou říkám, že mou konzervatoří byl ostravský rozhlas. V dobách svých začátků jsem tam natáčela spoustu písniček. Při rádiu existoval Ostravský rozhlasový orchestr. Jeho povinností bylo naplnit hudbou několik vysílacích hodin měsíčně, takže musel hodně natáčet. V archivu ostravského rádia je spousta mých písniček.

Když jsem je ve studiu nazpívala, následoval takzvaný trestný poslech, při kterém jsme s hudebními režiséry rozebrali první verze a určili si, co by se mělo vylepšit, co by mělo být jinak. Hudební režiséři, kteří už dnes v procesu nahrávání v rádiích nejsou, byli velmi přísní. Řekli, co se má udělat jinak a jak. Vzpomínám si, že mi byl jedním z nich, Jirkou Pospíšilem, asi dvakrát vyčten i takzvaný ostravismus, který nám, lidem z Ostravy, občas v řeči či zpěvu uteče.

Marie Rottrová na svém koncertě v roce 1980 v pražském Obecním domě.

Foto: ČTK

Které písničky byly podle vás pro vaši kariéru klíčové?

Můj první docela velký hit byl Kůň bílý. Je to coververze, text mi napsala tehdejší žena hudebního publicisty Jirky Černého Miroslava. Nejdůležitější ale asi byla Láska, jejímž autorem je Jaroslav Wykrent. Dostali jsme za ni Bílou vránu, cenu časopisu Mladý svět pro nejlepší písničku roku. Je to silná, až hymnická skladba. Dodnes ji se mnou lidé na koncertech zpívají.

Jaký máte vztah ke svým posluchačům?

Kladný a krásný, protože mě nesmírně motivují. Když například vystupuji venku, pod širým nebem, a je uvolněná atmosféra, spousta jich na mě pokřikuje. Nikdy to ale není negativní, je to naopak velmi milé a povzbuzující. Publikum je skvělá věc.

Také jsem často nadšená, když jsem na koncertě nějaké zahraniční kapely. Myslím si, že jsem dobrý divák a dobrý posluchač. I díky tomu chápu touhu publika slyšet ty nejznámější a jemu nejbližší písničky. Mám to totiž stejně.

V těchto dnech vychází na vinylu vaše soulové album Lady Soul 14x/1970-2021. Jak se tento žánr do vašeho jinak popového repertoáru dostal?

Se soulem jsem začala už v šedesátých letech ve skupině Majestic, což byla kapela, ve které jsem zpívala předtím, než jsem odešla do Flaminga. Byli jsme zapálení fanoušci soulu. Nasměroval nás k němu náš velký kamarád Láďa Ondra, který uměl skvěle anglicky a měl v té hudbě přehled.

S mým tehdejším manželem Vlastimilem Kučajem jsme poslouchali soulové písničky na Rádiu Luxembourg a na kotoučový magnetofon Sonet Duo si natáčeli ty, které se nám líbily. Láďa stahoval anglické texty a já je chápala, protože jsem měla angličtinu tři roky na gymnáziu. Zpočátku jsme soulové písničky zpívali převážně anglicky, postupem času přišly i české texty.

Zkoušeli jsme tehdy dvakrát týdně a já si za tu dobu nastudovala většinou dvě písně. Přibývaly stále nové a za dva roky naší spolupráce jich bylo opravdu hodně. Hráli jsme je v klubu v Ostravě-Porubě na Soulových čajích o páté. Chodila tam spousta lidí a my je seznamovali s hudbou, která u nás tehdy nebyla moc slyšet.

Album Lady Soul 14x/1970-2021 vychází v reedici a vy jste ke třinácti písním z původní nahrávky z roku 2018 přidala bonus v podobě nové skladby Pozhasínej. Proč?

Protože je vánoční a reedice desky Lady Soul vychází v předvánočním čase. Dlouho jsem žádnou vánoční písničku nenazpívala, a tak jsem si řekla, že se to hodí a snad to bude milé.

Ta písnička ale nemá se soulem nic společného. Napsal ji můj syn Vítek a říká o ní, že je to píseň osamělého vlka. Když mi ji zahrál, hrozně se mi líbila a řekla jsem mu, že bych ji chtěla zpívat. Dostala pěkný zvukový kabát i aranže a věřím, že posluchače v předvánočním čase potěší.

V roce 2011 jste z hudební scény odešla. Vrátila jste se po dvou letech s tím, že se vám po hudbě stýskalo. Byl z dnešního pohledu tehdejší odchod nutný?

Rozhodnutí odejít bylo výborné a rozhodnutí vrátit se také. V životní praxi se mi ale tehdy ukázalo, že člověk nemá nikdy říkat nikdy. Spousta kolegů, kamarádů i fanoušků mi tehdy říkala, že nemám končit. Já si ale trvala na svém. Blížila se má sedmdesátka a měla jsem pocit, že je na odchod správná doba.

Jenže čas běžel a mně začaly koncerty chybět. Když mě v roce 2013 pozvala Hanka Zagorová jako hosta na svůj vánoční koncert do pražské Lucerny, byla jsem velice šťastná. Na něm jsem z reakcí diváků poznala, jak si na hudební scéně stojím i jak se na pódiu cítím. A tak jsem se rozhodla vrátit a zase zpívat.

Marie Rottrová

Foto: archiv umělkyně

Nechtěla jste k osmdesátinám natočit nové album? To poslední s novými písněmi, Stopy, vyšlo v roce 2009.

Přemýšlela jsem o tom, že bych možná mohla natočit novou desku. Nesešly se mi ale písničky, za kterými bych si stála. Proto vyšla jen bonusová skladba Pozhasínej.

Chtěla byste ještě nějaké album vydat?

Vlastně ani nevím. Bude záležet na tom, jestli na to budu mít chuť a jestli se mi podaří shromáždit dobré písničky. V posledních letech mi občas někdo podsunul myšlenku, abych začala na nové desce pracovat. Já se k ní však nepostavila kladně. Kdybych nicméně tu desku hodně chtěla, určitě bych si za ní šla. Zatím v sobě takovou chuť nemám. Uvidíme, co bude dál.

Jak se dnes cítíte na pódiu před diváky?

Výborně, moc mě to baví. V srpnu jsem například po delší pauze vystupovala na festivalu Brod 1995 v Českém Brodu. Byla jsem nadšená. Jedinou vadou toho večera bylo, že mě tam poměrně dost poštípali komáři.

Jak oslavíte své osmdesátiny?

Vzhledem k situaci v úzkém rodinném kruhu. Velkou oslavu jsem musela kvůli covidu zrušit, respektive přesunout. Do konce roku mám naplánovaných osm koncertů. Pokud budou, těžko se mezi nimi bude čas na oslavu hledat. Dá se ale udělat dodatečně, to není problém.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků